LABYRINT SVĚTA

Já cizí, nepoznán, jsem v města vkročil ruch,

tak jako ze světa se vrací dobrodruh,

jenž sestár’ před časem a na nějž zapomněli.

Já v masku domů zřel, já hleděl na kostely,

kde dětskou řečí mou byl cizí slaven bůh.

A na mne bratří mí jak na vetřelce zřeli.

Ryk světel do zraku a hukot bolel v sluch,

a od čpících jak těl byl noční zvířen vzduch.

Tu z města vyšel jsem. Do srdce svého cely

jsem vkročit, pokorný, a zbožně jsem se celý

sám v sebe pohroužil a v žaltář snů i tuch.

A dvéře do světa se za mnou uzavřely.