LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE.

K mé duši mluvila ta divná kniha,

kdy zpola dítě chystal jsem se v let –

ač padala z ní na sny moje tíha,

já v přísné knize té vždy znova čet'!

Vstav od ní, na rtu s prvým vouskem rusým,

já se životem počal hráti quint;

a řekl jsem: Sám poznat všecko musím –

i pustil jsem se v světa labyrint.

Mé slunce na východním nebi stálo

a ptáci pěli písně na větvích –

a všude plno bílých květů plálo,

jak do krajiny máj když teplem dých'.

I divil jsem se, proč tak mračit brvy

jak v knize té, když svět je krásná báj?...

Však v zápětí již, všecek zbrocen krví,

jsem poprv utekl se v srdce ráj...

A rány množily se... Prchnul květen,

prach v zeleň pad' a tu tam žloutnul list,

květ opadaný větrem dávno smeten

a zpěv umlkl v teple ptačích hnizd.

Již slunce stojí dál než na poledni,

já nejednou jsem únavou již kles' –

a sklamání se množí ze dne ke dni...

již kolem mne jich vyrost' hustý les...

l častěji zas nořím se v ty řádky,

jichž v mládí k sobě vábíval mne taj –

a častěji vždy utíkám se zpátky

ze světa labyrintu v srdce ráj...