Labyrint světa.

Se srdcem roztouženým ubohý

Já mladík vstoupil v široširý svět,

Bych v něm své štěstí hledal, sladké štěstí,

Po čem i červík baží ve prachu.

Přemítav mnoho, nevím přece posud,

Kde nalézt je, jak se ho chopit.

I tázal jsem se jiných, zmatená

Však rada jich mne nespokojila.

Co učiniti, ach! Co počíti?

Na rozbouřeném moři myšlének,

Co slabá loď, se klátím sem a tam!

Jinochu, nech váhavosti!

Pochybou se umoříš.

Rozhodnou jen statečností

Z obav svých se vynoříš.

V žití se vrhnu

Ducha teď smělého:

Cokoli lidé

Páší tam stkvělého,

Veškery věnce,

Co si uplítají,

Veškera vítězství,

Kterýchž dobývají,

Všechno jich přání,

Usilování

Dychtění, pachtění,

Kořisti shánění,

Vše to chci bez strachu uzříti,

Štěstí si nejsladší zvoliti!

Nás velká o poutníka starosť tíží,

Neb ještě mladík nezkušený jest,

A již se tam dva tovaryši blíží,

Jichž pokazit ho může klam a lest;

My však nad jeho blahem pilně bdíme

I na pomoc mu rádi pospíšíme.

Nad země puchem, nad temnem nocí,

Čím stezky jsou lidské zahaleny,

Vznášíme my se, nebeské moci

K smrtníkům láskou nakloněny.

A vzdvihnou-li k nebesům své zraky,

Upřímnou vírou planoucí,

Tož jasné slunce rozplaší mraky,

A zastkví se spása jim žádoucí.

Ty sobě přeješ, seznat život,

Tu jeho bytnosť pravdivou:

Nuž zvol si mne za svého vůdce,

A těš se službou horlivou!

Chci před tebou jej rozestříti

Co město šířky náramné,

Paláci svými, ulicemi

A náměstími významné.

I budeme číhat

A slídit a stíhat,

Co vzácného tam,

Co zlíbí se nám.

Ó pojď, ó pojď,

Pojď, pojď!

Však abys rychle v něm se vyznal,

Chci, než tě po něm povedu,

Ukázat tobě celý život

S vysoké věže v přehledu.

Líbíš se mi, tovaryši!

Výborná je rada tvá.

Nuže svěřuji se tobě:

Poveď mě, jak se ti zdá!

A v života-li zočíš městě

Kterýsi zvláštní, divný děj,

A přál bys, by věc jinak byla,

Jen mne se ptej, jen mne se ptej!

Věř, přerozkošné jest to žití,

Jen když je člověk dobře zná,

A z tvrdošijné urputnosti

Si sám obtíží nedělá!

Ba věru, pln lahod

A kochavých náhod

Jest tento svět,

Všech světů květ!

Ó pojď, ó pojď,

Pojď, pojď!

Leč přede vším tam k města bráně,

Kde Osud čeká hněvivec,

Bys los svůj táhl! Táhni směle,

Nechať se šklebí šedivec!

Stateční jste tovaryši,

Výborně mi radíte!

Svěřuji se vaší péči:

Veďte mě, jak myslíte!

Stateční jsme tovaryši,

Výborně ti radíme!

Jdi za námi! Povedem tě,

Povedem, jak myslíme!

Zpytuj! Mnohý tobě v proudu žití

Objeví se obraz klamavý.

Nedovedeš se ho uchopiti,

A tvé srdce tuh se nezbaví.

Jak mě slova dojímají,

Dohánějí v úzkosti!

Nedej přec se balamutit!

Stařec mluví hlouposti,

Stařec mluví hlouposti.

Zpytuj! Tisíce po vlnách žití

Svůdných podob sem tam lítají,

A kdo padli v líčené jich síti,

Příliš pozdě potom pykají.

Jak mě slova dojímají,

Dohánějí v úzkosti!

Nedej přec se balamutit!

Stařec mluví hlouposti,

Stařec mluví hlouposti,

Stařec mluví hlouposti.

Pravda! Pryč s tou váhavostí!

Pochybou se umořím.

Rozhodnou jen statečností

Z obav svých se vynořím.

Vrhněme v žití se

Ducha teď smělého –:

Vrhněme v žití se

Ducha teď smělého –:

Cokoli lidé

Páší tam stkvělého,

Veškery věnce,

Co si uplítají,

Veškera vítězství,

kterýchž dobývají,

Všechno jich přání,

Usilování,

Dychtění, pachtění,

Kořisti shánění,

Vše to chcem bez strachu uzříti,

Štěstí si nejsladší zvoliti!

Co je to tady za laji?

Mám z chatry špatné potěšení.

Jak rejdí a jak chřapají,

A v škrabošky jsou zakukleni!

Toť obyčej je. Každý zde

Se tváří, jak to prospěch radí.

Ostatně žije tak, jak chce:

Co zařízení tomu vadí?

Vizte přece, vizte hocha!

Jak podiven zevluje!

Stojí tady jako socha,

Mozek se mu zvrcuje.

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha!

A jakých za škraboškami

Jest mrzkých potvor znamenati!

Já mru samými hrůzami.

Zda duchové tu řádí klatí?

Proč, příteli, se škaredíš

A přikládáš tak přísnou míru?

Hleď ke způsobě věci spíš,

A vesel se v tom podob víru!

Nejeví-li tam ten mladouch

Jakous nespokojenost?

Na pozoru měj se padouch,

Pěstí na něj je zde dost!

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha!

Již nechci déle tady dlít!

Co pravíš? Zbrklé je tvé lání.

Ne, ne! Pryč tam, kde lépe být!

Jaké to dětské počínání!

Hle, již běží, spěchá, cválá,

Že mu stačí sotva duch!

Jakoby mu hlava plála

Zimnicí, proráží vzduch.

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha!

Dobře, že host podezřelý

Letmo se nás vzdaluje:

Kdo nám nechce druh být vřelý,

Ten ať se nás varuje!

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha!

Co jste mi ukázali dosavad,

Co zkusil jsem, má prsa nepokojí.

Zevnější lesk to, vnitřní chudoba,

Plod chorobný ve skořepině lesklé,

Pro věci marné vrchovatá muka,

Pokrytství, lest a klam, boj závistný,

Při tisícerém hoři mizera!

Ó sladké štěstí, o něž usilovat

Mě mocný pobádal pud v útrobě,

Nevím tě sice dosud pojmenovat,

Však neustále toužím po tobě!

Kde tebe stihnu? V kterém světa kraji?

Či nejsi na té zemi zrozeno?

A obýváš tam v nebeském jen ráji,

V obláčků jarních světlosť oděno?

Za krátko ňádra tvá se utiší

Co’s upatřil, jen stinná byla strana,

Jiné ti divadlo teď ukážem.

Do hradu Fortuny tě dovedem,

Kde vznešená ta bytosť zásluhu

Nesmrtelnosti věnci ozdobuje.

Že nesmrtností věnčí zásluhy?

Toho dívání si přeji!

Krásný musí pohled být,

Když se vyšším mocem líbí,

Záslužnosti věnce vít.

Neb kdo šlechetně se snaží,

Svízelů se neštítě,

Vavřínem ten budiž šlechtěn,

Jenžto trvá věčitě,

Aby jím se potomkové

V činnosti své řídili,

V stejném roznícení k cíli

Ku stejnému měřili!

Toho dívání si přeji!

Krásný musí pohled být,

Když se vyšším mocem líbí,

Záslužnosti věnce vít.

Jak krásné je to v kobkách Fortuniných,

Kde bohatství se třpytí se slávou!

Radostně bloudí oko po těch síních,

A citem vznešeným se prsa dmou.

Bez konce prostory se rozkládají,

Lesk s vůní zápas vede, s hudbou zpěv.

Zde skutkem stalo se, co lidé bájí,

Že rozum sotva chápe vzácný zjev.

Podiven stanu, věru užásám se!

I plesám, že zde vidím muže statné,

Na jichžto čele šlechetnosť se stkví,

A ospravedlňuje odměnu,

Jim udělenou. Avšak rcete, medle,

Čím to, že zde tak mnozí obývají,

Již na sobě znak mají sprostoty,

Chasa to nerozumná, hříchů plná,

A která přec, jak oni, v slávě kvete?

Pořáde jsi nespokojen.

Jenom příliš nežehrej!

Vede-li se dobrým dobře,

Tož těm druhým také přej!

A malíři tam, nemalují-li

Ty šťastné, jež přijala Fortuna

Do svého hradu? Bezpochyby chtějí

Jich památku potomstvu zachovat.

Leč čím to, čím, že nemalují tak,

Jak svatá pravda káže? Zpotvořují

Tvář šlechetnou a nejškaredější

Se jejich štětcem stane krásostkvělou.

Pořáde jsi nespokojen.

Jenom příliš nežehrej!

Dostaneš-li, čeho žádáš,

Vrtochům svým výhost dej!

Než řekněte, kdo neznámá ta žena,

Jež ve prostrannou vstupuje teď síň?

Na spůsob vladařky si počíná,

Kteréž vše poddáno, kam pohlíží.

Fortuna je tato žena,

Vznešená a rozmilá.

Klaň se jí, co můžeš, klaň se,

By se k tobě sklonila!

Co se rozvíjí –

Než zas pomíjí –

Ať se to v životě kolotá,

A po mém zdání,

Přání, uznání,

Hned se těší a hned lopotá!

Vše se mi kořit

Musí, mně dvořit,

Paní jsem docela svobodná!

Staré zamítám,

Nové, to vítám,

Však věci změna je lahodná.

Běda, nejzasloužilejší

Vypuzuje lítice,

Podobizny nejslavnějších

Mece v smetí ulice!

Zda nebyla by zhoubná bída

Při stálé jednotvárnosti?

Vždyť jaro se zimou se střídá,

Den světlý s noční tmavostí.

Ach, jak jsem já k litování!

Zošklivuje se mi zem!

Jen kde se přetvoření stává,

Pučí se nové krásy stkvost;

Jen úkazů proměna dává

Lidskému bytí příjemnost.

Ach, jak jsem já k litování!

Hnusí se mi déle žít.

Nechci, nemohu to snésti,

Lépe bude, v hrobě tlít!

Aj, šílenče, co hodláš počíti?

Pryč ode mne! vy jste mě zklamali!

Pryč! Staň se, jak můj osud přikazuje!

Již znamenám, že štěstí pravého

Na této zemi dopídit se nelze.

Co za štěstí tu vychvalujete,

Jest prchlá pěna, obraz oblakový,

Při prvním vání se rozplývající.

I často mrzký kvas jen smyslů,

Vlekoucích ducha do prachu.

Pryč! Staň se se mnou, co mi usouzeno!

Mějž důvěru k nám! Jsme ti přátelé!

Či nepravil jsem ti hned z počátku,

Jestliže v městě života se lecos

Snad bude tobě zdáti hádankou,

Či zmatenou neb divnou věcí,

By’s se mnou radu bral?

Tam ve hradě královny Moudrosti

Se hádanka ti rozluští,

A vyjasní se temno.

Otěže ona světa

V pevných drží rukou,

A vedlé spravedlnosti

Vše rozhoduje stížnosti.

Tam bouřlivé tvé srdce utiší se.

Pojď za námi a dovedem tě k cíli!

Zas tedy mám se dověřiti,

Že zde mi zkvete štěstí žádoucí?

Ach od naděje upustiti,

Jak sužuje to srdce trnoucí!

Přihrnuje se noc

A bouře moc,

Hromy hřímají,

Blesky blýskají,

Zem stená

Rozštípena,

A co šírý hrob se ušklebuje,

Jenž nás všechny v bezdnu pohlcuje!

Vítám tě, čáko, na stokrát;

Tvá jitřenka mi zase svítí:

Já půjdu za ní milerád –

Ó nová čáka, nové žití!

Přicházíme

A prosíme

Za milostné slitování.

Ach lopotou

A klopotou

Jsme ubozí utýráni!

Věz, hrůza zel,

Hmyz to pekel,

Má u nás moc a slávu!

Ó radou svou

A vševladou

Pomoz nám k právu, k právu!

Hlas vašich proseb uslyšela jsem,

A odevzdala vaše žádosti

Těm, kteréž zvolila jsem za své rádce.

Čekejte trpělivě soudu jich!

Ó jak velebné a milé

Vzezření jest vládkyně,

A jak mohutná a libá

Řeč, co z jejích rtů plyne!

Kéž jen odpověď by její

Správně zněla, jak má znít!

Neboť bída žadatelů

Musí, věru, velká být.

Ejhle, radové teď vrací

Prosícím jich žádosti!

Saďme se, že brzy všichni

Jásat budou radostí!

Nebeské moci,

Voláme k vám!

Jaká to přišla

Odpověď nám!

Ha, naše prosby

Zavrženy

A k tomu ještě

Potupeny!

Nelidská ženo,

Prokleta buď!

Zoufalství plamen

Sžírá nám hruď!

Toť, královno, já trpět nemohu!

Zastávám ubohé ty. Pomoz jim!

Neb bída v jejich tváře vryta jest

Horšími jizvami, než vrývá hrom.

Po právu pomoz jim,

Anebo obořím se na tvůj trůn!

Jak, smělče, ty by’s opovážil se –?

Ha, co konáš? Čekej přece,

Jak se věc dál rozvine!

Mně však nelze, toto strpět,

Nechť mě zhouba nemine!

Jistě rozsudek je moudrý,

Ač všem není po chuti!

Mlčte! Královno, suď jinak,

Sic můj hněv tě donutí!

Nemáš tu déle svár a bouřku tropit!

Nuž, stráže moje, hleďte se ho chopit!

Ustupte! Ustupte! Ustupte!

Ó jaký muž to! Velebnému

Se nebešťanu podobá

Důvěrou spěje srdce k němu,

A slastí plesá útroba.

Ó jaký muž to! Velebnému

Se nebešťanu podobá.

Důvěrou spěje srdce k němu,

A slastí plesá útroba.

Kdo by chtěl zoufat, bezprávím sklíčen,

Pomni, že spravednosť obstojí!

Na konci vždycky zvítězí dobré,

Třeba i nejtužším po boji.

Ó jaký muž to! Velebnému

Se nebešťanu podobá.

Důvěrou spěje srdce k němu,

A slastí plesá útroba.

Buď dobré mysli, june! Nestrachuj se!

Vy nešťastníci všichni těšte se!

S nadzemských krajin sestupuji,

Bych poskyt ochranu a pomoc vám.

Se tváře především té naduté,

Bezbožné královny, kterou se zove,

Škrabošku strhnu nádhernou.

Hle, jestiť pouhá pavučina,

A přilíčena ohyzdná je tvář!

A že teď mlčí, pokořena jsouc,

I s svými radami a drabanty,

Tož pojďte, poslouchejte pravé

Moudrostí naučení,

Jež hlásat budu po všech ulicích!

Chci nové světu dáti zákony,

A nový všechněch věcí pořádek

Má povstat ze směsice tmavé noci.

Nezoufejte! Nezoufejte!

Spása teď k nám zavítá.

Zajásejte a plesejte!

Štěstí den nám zasvítá.

Nezoufejme! Nezoufejme!

Spása teď k nám zavítá.

Zajásejme a plesejme!

Štěstí den nám zasvítá.

Ó sláva, sláva! Vzata moc jest zlému,

A právo vládne, vlídná dobrota,

A člověčenstvu znova spasenému

Teď v hojnosti se prýští blahota.

Ó sláva, sláva! V ráj se proměnilo,

V ráj nebeský to zemské vězení;

Vše žádoucí se u nás uhostilo:

Ó „sláva,“ pějme, z mrtvých vzkříšeni.

Nemůžem, královno! až posud

Se z uleknutí zotavit.

Ha, věc ta neslýchaná hrozí

Nás o rozumy připravit!

Jak zhanobil tě host neznámý,

Kdež měl tě spíše oslavit!

Ha, věc ta neslýchaná hrozí

Nás o rozumy připravit!

Jsem odhodlána, připravena,

Se hrozně, strašně na něm pomstit,

Kdokoli je,

A vymyšlená pomsta, doufám,

Mně podaří se!

Co hodláš, královno! Ó svěř se nám!

Opři se o věrné své služebníky!

Neb ty-li padneš, je i po nás veta.

Krásota ženská

Zahubiž ho,

Krásota ženská zahubiž ho,

Jak zahubila již tisíce!

Služebničky moje

Mají ho obletovat, ho vábit, loudit,

Až chytí se v jich sítích ku své hanbě!

Vy mezi lid se míchejte,

Ten lehkověrný lid,

Jenž od každého dá se vodit,

A rozpalte jej proti nestydovi!

Toť chytře vymyšleno, královno!

Ó věčná sláva důvtipnosti tvé!

Ty zvítězíš! My v poslušnosti jdeme.

Planu žádostí se mstíti:

Bych však mohla zvítěziti,

Krásu ženskou přivolám.

Reky ona podrobila,

Obry ona podmanila –

Ha, jí soku odolám!

I nesmrtní, přioděni

V roucho těla, bez želení

Blížit se k ní nemohou.

Vše ve světě široširém,

Zachváceno smyslů vírem,

Koří se jí u nohou.

Planu žádostí se mstíti:

Bych však mohla zvítěziti,

Krásu ženskou přivolám.

Také jeho opitomí,

Také jeho sílu zlomí –

Nuž, jí soku odolám!

Sláva hostu neznámému,

Od nebes k nám poslanému

Lesklých duchův ze sboru

Na těchu i podporu!

Chce nás všechny oblažiti

Slovem jak i jednáním:

Stelte na cesty mu kvítí,

Vítejte ho jásáním!

Slunce svítí po mrakotách,

Štěstí přišlo po klopotách,

Zjištěna je budoucnost:

Veleben buď vzácný host!

Slyšíte-li ten lidu jásot hřímat?

Jak vlnobití hlučí k oblakům.

Toť muž, po němž mé srdce toužilo!

Bludička míhá se ti před očima,

A zavede tě do bahnité hloubi.

Viz, zdali pokušení odolá!

V ohni se jádro zlata osvědčuje.

Mlčte! Mluvíte tu slova,

Hanebnou lží zkalená.

Naděje mé kotva jesti

Na dno jisté spuštěna.

Ha, tato bytosť

Dokonalá,

Kterážto s nebes

K nám se brala,

Nezavadí:

Ducha silou,

Mravů ctností,

Svou nadzemskou

Mohútností,

Příští nám život

Osladí!

Nové povstane tvorstvo,

Jak ona pokyne,

A to staré, umrtvělé

Zahyne!

Jinou na sebe vezme

Život tvář,

A ji šlechtit bude

Růžová zář!

Mlčte! Mluvili jste slova,

Hanebnou lží zkalená.

Naděje mé kotva jesti

Na dno jisté spuštěna.

Viz přec, jak ho sličné dívky

Pozdravují s okna tam!

On jest skalopevný, nikdy

Nezviklá ho smyslů mam!

Jak se luzně usmívají,

Jak mu vábně kývají!

Mlčte! Mužové, jak on jest,

Nikdy neklopýtají!

Leč on stane, mluví k dívkám –

Sestupuje s trůnu již!

Běda, co teď zřím! Pryč k němu!

Pomoc má ho zachraniž!

Vy šeré moci, zkázonosné,

Ó pomozte mi, pomozte!

Mraky mu zatemňujte ducha,

By jasného dne neviděl;

Vilnosti jed

Mu kapejte v žíly,

By rozpálil se smyslnosti žárem,

By rozum jeho zprahl,

A zkrocen, vymužen

On chřadl v rozkoších, tuk sžírajících!

Dychtivostí po mstě planu!

Vpadne-li jen v onu pasť?

Spatřit jeho zničeného,

Ha, jaká to bude slasť!

Šeré moci, zkázonosné,

Neoslyšte královny!

Zvítězím-li já v tom boji,

Zvítězíte spolu vy.

Předstupujeme s jásotem:

Tvůj podnik podařil se!

Již ukrutný lev běhl v síť,

Již obr podrobil se!

On podleh’, on jest přemožen?

On podleh’, on jest přemožen,

V tvých tenatech se vine!

Ozdob si skráně vavřínem,

Jenž nikdy nepomine!

Ó sláva, mé jest vítězství!

Předstupujeme s jásotem:

Tvůj podnik podařil se!

Nad věcí, co se udála,

Lid užás’, rozvzteklil se.

On podleh’, on jest přemožen!

Lid tebe znova velebí,

A k tobě zas se vine:

Ozdob si skráně vavřínem,

Jenž nikdy nepomine!

Ó sláva, mé jest vítězství!

Ruce si podejme,

Plesejme, jásejme,

Až zděmi zatřese hřmotný náš hlas!

Slávy jsme dobyli,

Odpůrce zkazili,

Jak svět kdy koloval, koluje zas!

Kdo se teď odváží

Kout, co nám překáží,

Hrdě u vládařskou vmísit se věc?

Nechť s námi kdokoli

Z nejtužších zápolí,

Krásota ženská ho překoná přec!

Hrozně jsme šáleni,

Hanebně šizeni;

Nešetřme jich!

Spolu jsou šibali,

Spolu nás zklamali:

Trestejme pych!

Buďtež zatraceni!

Umučeni –

V řeky proudu –

V ohně čmoudu!

Běda běda! I tys padnul,

Jenž jsi na zemi kdys vládnul

S bezpříkladnou moudrostí!

Počal’s krásně, jak den mladý

Z rána vychází, pln vnady,

A teď vázneš v temnosti!

Vznešen jsa nad každou mdlobu,

Bůh jen zmůže pekla zlobu!

Buďtež zatraceni!

Umučeni –

V řeky proudu –

V ohně čmoudu!

Že’s dal zpupností se splésti,

Planou marností se svésti,

Mrštil svatou úlohou!

Že’s se nestřeh’ obezřele,

Nepomyslil na anděle,

Padnuvší též pýchou svou!

Vznešen jsa nad každou mdlobu,

Bůh jen zmůže pekla zlobu!

Hrozně jsme šáleni,

Hanebně šizeni:

Nešetřme jich!

Spolu jsou šibali,

Spolu nás zklamali:

Trestejme pych!

Buďtež zatraceni!

Umučeni –

V řeky proudu –

V ohně čmoudu!

Ó běda, svět se bouří, zpouzí se!

Ještě mi žasem všechny údy trnou,

Událosť ohromná mi mate rozum.

On Šalomoun! Tím, chlubil se, že jest,

Když se ho lichotnice tázaly.

Ha, mrtví z hrobů vstávají,

By zemi oblažili,

A běda! hřeší, a vinou stíženi

Již nedovedou zemi oblažiti!

A ony mocnosti,

Jež jsou jich mocnější a statečnější,

Ty prázdní, zahálejí, mlčí –

Ha, věcí běh zůstane věčně stejným!

Máš krev příliš těžkou, shustlou.

Dej si říci, vzchop se přece!

Buď, jak ptáček je vně klece,

Buď, jak ryba v čerstvé řece,

Neshledáš pak zem tak zpustlou!

Ba věru, pln lahod

A kochavých náhod

Jest tento svět,

Všech světů květ!

Ó pojď, ó pojď,

Pojď, pojď!

Vrhněme v žití se

Ducha teď smělého:

Cokoli lidé

Páší tam stkvělého,

Veškery věnce,

Co si uplítají,

Veškera vítězství,

Kterýchž dobývají,

Všechno jich přání,

Usilování,

Dychtění, pachtění,

Kořisti shánění,

Vše to chcem bez strachu uzříti,

Štěstí si nejsladší zvoliti!

Ne, volám, ne, a ještě jednou ne!

Nechci, bych z nova

Byl zchvácen vírem,

Jenž strašlivě mnou zmítal,

Až vyvrhnul mne na břeh holopustý.

Jsme rozloučeni na ten marný život:

Opusťte mne,

Vzdalujte se,

Pryč od mého boku!

Na této zemi štěstí nenaleznu,

Pročež k jiným já hvězdám poplavu!

Aj běž tedy po libosti,

Třeba smrť si udělej!

Nic-li neznáš povolnosti,

Tož se s tebou děj, co děj!

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha!

A jak tobě, má se státi

Všem, kdo jak ty vzdorují!

Chtí-li žitím pohrdati,

Nechť se v hrobě radují!

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha!

Nad země puchem, nad temnem nocí,

Čím stezky jsou lidské zahaleny,

Vznášíme my se, nebeské moci,

K smrtníkům láskou nakloněny.

A vzdvihnou-li k nebesům své zraky,

Upřímnou vírou planoucí,

Tož jasné slunce rozplaší mraky,

A zastkví se spása jim žádoucí.

Zimničně hoří mně hlava,

Divoce proudí krev má žilami,

Jež bijí bouřlivě!

Můj počet se životem

Jest udělán.

Mrštím jím jako skořepinou,

Žádného jádra v sobě nemající.

Tam směřuj, tam můj let,

Kde nadvětří neobmezené

Své ruce k obejmutí rozpíná,

Kde slunce září,

Kde měsíc svítí,

Kde líbezné hvězdy blýskají!

Co mne zdržuje?

Jeden skok v tu noc,

A bude dokonáno!

V tu noc? V tu noc?

Ó běda mi a zase běda!

Ha, kdo mně dává bezpečnosť,

Že za tou nocí naleznu,

Co zde jsem hledal, marně hledal – štěstí?

Mrtví vstávají

Z hrobů svých,

A nepřinášejí žádného štěstí,

Žádného štěstí odtamtud!

Co někdy člověkem se stalo,

Toť k žádnému štěstí není určeno:

Nejčistší duchové si je,

Co klenot svůj výhradní, přivlastnili –

Člověku usouzena věčná strasť.

Slyš mě tedy, možno je-li,

Všeho tvůrce, říditeli,

Milostně sluch nastav svůj!

Ó mějž se mnou slitování,

Nad bídníkem smilování,

Slitování, Bože můj!

Vždyť jsi každé z nás bytostí

Touhu dal po blaženosti –

Strojíš-li si posměch z nás?

Chtěl’s, bychom se roztoužili,

A pak v slzách pohynuli?

Ó můj Bože, slyš můj hlas!

Po dlouhém čase ponejprvé

Na Boha svého si zpomínáš.

Avšak voláš:

On tebe blízek.

Ó jaký hlas to!

Lahoda projímá srdce mé!

Vzkříšení jarní věterek

Provívá ňádra moje!

Leč prv, než dále uslyšíš,

Navrať se, odkud’s vyšel,

Do domu srdce svého,

A zavři dvéře za sebou!

Navrátit mám se

Do domu srdce svého?

Ó běda, co tu spatřuji!:

„Obrázky, pěkného někdy díla,

Jakž zdá se, leč barev zašlých –

Rozházené žebříky,

Polámané a stroskotané –

Skřípce a provazy

Poštípané a rozmetané –

I veliká křídla,

Však s peřím vyšklubaným –

Též kola hodinná

S porušenými válci, zoubky, sloupci –“ *)

Ó běda, jak tu pomoci?

Hlas s nebe.

„Kde’s byl, ó synu můj? Kde’s byl tak dlouho?

Kudy si chodil? Čeho’s v světě hledal?

Potěšení? I kde’s je hledat měl,

Než v Bohu? A kde Boha,

Než v chrámě jeho? A který

Chrám Boha živého, než chrám živý,

Kterýž on sobě připravil sám,

Než srdce tvé vlastní?

Díval jsem se, ó synu můj, když’s bloudil:

Avšak již jsem se déle dívat nechtěl,

Přivedl jsem tě k sobě

Tebe do tebe uveda.

Neb tu jsem sobě zvolil

Palác k bydlení svému:

Chceš-li tu bydliti se mnou,

Najdeš tu, čehož jsi v světě

Nadarmo hledal:

Pokoj, utěšení, slávu a sytosť všeho.

Toť slibuji, synu můj,

Zklamán nebudeš, jako tamto!“

Ó Bože, viz slzami zroseného

Nad hříchem svým, nad hroznou vinou svou!

Na venčí spěla touha srdce mého,

Než tebe nechoval jsem ve prsou!

A přec jen ty’s zdroj pravé blaženosti,

Jen u tebe je útěcha a klid,

Ty’s slasť a líbosť všechny nad líbosti,

Ty poskytuješ věčný blahocit!

Ach slzami moh’ bych se rozplývati,

Jen slovem tvým můj žal se utiší!

Chceš-li mě za mou vinu potrestati,

Zde jsem, neb ty’s má žádost nejvyšší!

„Nebojž se, milý můj!

Já s tebou jsem, tvůj vykupitel,

Já utěšitel tvůj. Neboj se!

Aj nepravosť tvá odňata

Jest od tebe, a hřích tvůj shlazen.

Ostříhej se jen v tom,

K čemu jsem zavolal tě,

A jak ti cestu ukáži,

Tak jí kráčej!

Buď v světě, dokud tě tam nechávám,

Poutníkem, podruhem a hostem

U mne pak zde domácím mým,

Nebešťanství právo tobě se dává!

Zemských věci, dokud tam jsi,

Užívej, v nebeských se kochej!

Buď povolný mně,

Odporný a odbojný tělu!

K citedlnosti běd bližních

Buď útlý,

K snášení vlastních křivd

Otrlý!

Ostříhej vnitř

Tobě ode mne poručené

Sprostnosti!

Měj jazyk tichý, srdce hlasné!

Tak budeš-li činiti,

Blažený jsi a dobře bude tobě!“

Jsem vyhojen, jsem zotaven,

Z pout nesmělosti vybaven!

Obstojím ve všech nesnázích,

Neb Boha chovám v prsou svých!

Nechť nevražná zahrozí moc,

A přivalí se bouřky noc,

Obstojím ve všech nesnázích,

Neb Boha chovám v prsou svých!

Nechť vábný den mi zasvitne,

Svod dar na dar mi naskytne,

Obstojím ve všech nesnázích,

Neb Boha chovám v prsou svých!

Děj se, co děj, staň se, co staň,

Mám statnou mysl silnou zbraň,

Obstojím ve všech nesnázích,

Neb Boha chovám v prsou svých!

Požehnán buď Hospodin Bůh náš,

Zem i nebe ho oslavujtež:

Předností jeho vrchovatosť

Všechna ústa zvelebujtež!

Tak veliká jest jeho moc,

Že nelze jí dostíhati,

A moudrosť jeho tak veliká,

Že nelze ji prozpytovati!

A beze břehu, beze dna

Jest jeho milosti pramen:

Buď Bůh náš chválen a vyvyšován

Na věky věkův! Amen.