Laciný pohřeb.

Déšť v proudech zakaleným vzduchem splývá,

jak skla se střechy lesknou dobou tou;

jde pohřeb – spěšněji než zvykem bývá,

a živé duše není za truhlou...

Snad mrtvý padl o chléb v trpkém boji,

do nocí lopotil se horečně

a chřadnul ve starostí chmurném roji,

až sám, sám zavolal smrť konečně

a nečekal, až jako přízrak sama

plam žití skrovný zhasne, změní v dým

a všedně ukončí to lidské drama

rtů lačných políbením jidášským! – –

Nač plouží se mou duší citů stíny,

nač vzdech a sentimentální můj žal?

Před pohřbem smeknu jako leckdo jiný

a lhostejně svou cestou půjdu dál.