LACRIMAE RERUM.

Zem rovna rakvi pluje v mračen strži,

tu a tam hvězda jak hřeb zlatý drží

tmy příkrov nad ní. V srdci plno tísně,

vzduch vlhký, jakby plný dusné plísně.

Šer. Ticho. List v svém pádu nezašumí.

V té chvíli srdce vzpomínat si umí

a hořkost všecka, jež ho otrávila,

v něm překypí a starých bolů síla,

klam, ústrk, zhrdání a záští zloba,

škleb závisti, dne vedro, noci mdloba –

vše padá na ně jako krupobití,

až hvězd mdlý lesk se v jeho slzách třpytí.