LÁĎA.

Zřím v duchu Tebe, milený můj hochu,

Tvé líce zřím, vždy trochu ubledlé,

i snivé oko, unylé a mdlé,

vlas bujný, vždycky rozcuchaný trochu,

ba slyším i Tvůj sladký, měkký hlas,

jenž často jako pohnutím se třás’.

A vidíš, brachu, podoba Tvá milá

hned také v duši zdřímlou probudila

mně vzpomínku – to na okamžik ten,

kdy nejvíce byl’s v žití nešťasten,

pot smrtelný kdy zrosil Tobě čelo

a zlaté Tvoje srdce krvácelo – – –

Ten příběh teď v své knihy vplétám řádky,

ač dobře vím, že nehodí se do ní

k těm črtám z lehké jen a všední látky,

v nichž leckdy šašek rolničkami zvoní;

však nevěděl jsem jiné sobě rady,

když z knihtiskárny přišel učeň mladý

mně svého šéfa přinášeje vzkaz,

bych k vyplnění místa za krátko

mu poslal ducha svého robátko,

ne veliké, jen na půl metru as, –

tak jako kdyby tkalouny to byly,

co básník souká z duše na papír!

Tak příběh Tvůj se dostal v světa vír;

Ty odpustíš mně, viď, můj hochu milý?

O čem sníval, oko slzou rose,

čeho byla plna jeho duše,

z nenadání dýmem rozprchlo se – – –

Bože, kterak ledově a suše

splynulo s těch rtíků sladších medu:

„Vdám se za našeho nápovědu!“ –

Jak jen může vzdušná bytost ona

stát se ženou takového slona,

v jehož čelo, vraštící se prudce,

pátá desítka již brázdu ryje,

jehož funění, když sedí v budce,

s poslední je slyšet galerie?!

Chuďas Láďa zapomněl, že „diva“,

které nosil za kulisy kvítí,

trochu jinak na ten svět se dívá,

že se jeho láskou nenasytí.

Nemohl si v hlavě srovnat ani,

že by zjev ten etherický, sladký,

měl též hlad jak dítě zemské matky.

Rána dopadla tak z nenadání

na tu jeho hlavu ubohou,

přemýšlet jež dávno odvykla si,

že se sotva držel na nohou,

divoce že rval si husté vlasy,

hryzl ret, bil čelem do stěny,

po bledém že krev mu tekla líci,

až pak náhle jako šílený

vyřítil se z domu na ulici,

vrážel do lidí jak opilý,

až se posléz dostal v pole širá.

Čas byl, v přírodě kdy život zmírá;

ospale již očka klopily

sličné Flory usměvavé děti,

sladce voněl doušky mateří

každý vzdech, pták na houpavé sněti

hlavičku již ukryl do peří,

umlkly ty denní hlasy steré,

volně oddychuje kraj teď němý,

tuší snad, že na peruti šeré

noci královna se snáší k zemi.

Ale vší té tajůplné krásy

ubohý náš Láďa nevšímá si;

jako by se zastaviti bál,

bez oddechu kvapí dál a dál

k černému až hvozdu zamlklému,

na jehož se mrtvém nyní lemu

vine dráha. – Ve chvatu co jej

zadrželo náhle? O kolej

Láďa klopýtl a znaven stanul.

Větřík chladivý, jenž jemu vanul

v rozpálená líce, k uchu náhle

zanesl mu jasné zvuky táhlé:

signál, který příchod vlaku věstí.

Láďa zajásal: „Hle, osud sám

v ústrety mi posílá to štěstí;

nebe, jak ti děkovati mám?!“

Slyš, teď vlak už temně hučí v dáli

a ten hukot blíž a blíže spěje – – – –

Zoufalec si lehl na koleje.

Hukot roste – a hle, teď už vzplály

v záhybu tam krvorudé oči

netvora, jenž supá a se kroutí,

jak by se chtěl z dráhy vyšinouti,

jiskry hází lesům na úbočí.

Supot blíží se vždy víc a více,

předtuchou již zvoní kolejnice,

slyš, teď náhle hluchou noční tiš

přerušilo ostré zapísknutí –

a teď – ó – Mne rozechvění nutí,

v dalším líčení bych ustal již.

Však i v Tobě, čtenářko má mladá,

rozehrán je jistě každý čiv,

do srdéčka tíseň se Ti vkrádá...

Upokoj se! Darmo Tvoje líčka

smáčí slza; Láďa zůstal živ.

Nemohu přec dát mu zahynouti,

bylť on soudruhem mi od malička

na klopotné tímto světem pouti.

Nuže věz, že v rozhodné té chvíli,

funící když na zoufalce vlak

z blízka upřel ohnivý svůj zrak,

Láďa mžikem pozbyl všaké síly

k poslední své cestě; sterých klopot

rázem zapomněl a práskl do bot.

Z bázně smrtonosnou před příšerou

myšlence dal život velkolepé,

za niž zlíbati se chuť měl sterou:

nežli manželem, zdaž není lépe

domácím se přítelem stát jen?

Rozkoše mu pramen vznikne nový

v loktech mladé ženy suflérovy. – – – –

Tu noc Láďa, s sebou spokojen,

tak se vložil v tekutý dar boží,

že ho sotva k domácímu loži

donesl krok povážlivě vratký,

od vlastní že nebyl poznán matky.