Ladiči.

Dva pian ladiče já potkám vždycky z rána,

od svého dětství už ty postavy dvě znám,

kdy ještě sedala má sestra u piana,

ti starci sehnutí též chodívali k nám.

Jdou zvolna pospolu a pod paží se vedou

do práce společné z malého domu vrat,

ten jeden navždy zrak má zakryt clonou šedou,

že bratra nevidí se klidně usmívat.

Tak půjdou v poledne a večer domů zpátky,

dvě duše smířené se vším, co dává den,

jež mají pro sebe jen neděle a svátky,

kdy slavně otevře se Liszt a Beethowen.

A čítám v tváři jim a dí mi vrásek runy,

jak jeden druhému svůj obětoval věk,

jak šťastni! dovedli svých srdcí jemné struny

tón jeden naladit na píseň vzpomínek.

Ó tichý soulade a duše hudbo svatá!

ti mohou klidně zřít, jak bělí se jim vlas,

jak za večerem den a za dnem večer chvátá,

a jak jde noc, jde mha, sníh padá, vane mráz.