Ladino přenocování.

By Antonín Jaroslav Puchmajer

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Vida, jaro mladé vstalo,

v nově vstalo jaro zas!

v libý zpěv se ptactvo dalo,

zníť až mílo jeho hlas.

Slavík hlučně v lese pěje,

květohlavý vítá máj,

Zefír vůni libou věje

z kvítnatých luk v tmavý háj.

Mračna plodná z jara blaží,

co se klíčí, dub y bez;

teploučkými suchý vlaží

krůpějemi les y mez.

Vše, co žije, lásku cýtí;

z jara celý mladne svět;

z jara luka šatí kvítí,

stromy šatí, list y květ.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas,

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Každé zvíře v jarní době,

kdy se lípa bělívá,

lahodnosti vší, co sobě

naspořilo, požívá.

Líbeznými nase hlásky

ptácy v lese volají;

tu se v sladkém chtivé lásky

požívání zobají.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Již tmy záře světlá plaší;

již se svitá jasněji,

než kdy Ether s Zemí naší

sjednotil se mileji;

jaro kdy a Floru z něho

její plodný počal klín,

jichž y z háje zeleného

první chladný objal stín.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Z krve Krona, děda svého,

v pěkné jarní hodině,

z lůna moře pěnitého

vyšla Lada bohyně.

Sýla syvých vyplynulo

Ochechulí z mořských pěn;

vše se k břehu vyhrnulo,

divně hledíc z vody ven,

jak s ní v této světa změně

líchotivě Zefír hrál,

volně ji y v lehké pěně

k veselému břehu vál.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Svátek Ladin oslavujte!

harfo dutá, vydej zvuk!

skály hlahol opakujte,

opětujte lesy hluk!

Zejtra její holoubátka

v hájek náš s ní přiletí;

děvčata y pacholátka

Lada tady posvětí.

Pod topoly zelenými

k tancy na nás pokyne,

pod loubími myrtovými

čas nám mile uplyne.

Zejtra zde, jak v rájském lůnu,

bude sama, radostně

na velebném sedíc trůnu,

všecky řídit milostně.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Jděte, milé dítky! jděte!

proběhněte doliny!

trůn jí pěkný vyzdvihněte,

vonné sneste květiny!

rozmanité, co se svítí

v květné Enny dolině,

vydej, vydej všecko kvítí,

Floro, pěkná bohyně!

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Na vysokém sedíc trůně,

stkvícým se, co jasná zář,

v prostřed květin, plných vůně,

osloní svou Lada tvář.

Milek, sladké bůžek lásky,

bude při ní seděti;

roztomilé budou Lásky

na službu jí hleděti.

My se vůkol postavíme,

kde je který její kněz;

svátek její oslavíme,

až tu zplésá les y mez.

Z hustých hájův, z luk a rolí,

kde se která schovala,

všechněch z pustých hor a polí

pěkných dívek pozvala.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

V hájích již, až vše se svítí,

pluk se dívek procházý.

Milek, ač se káždá štítí,

semotam je provázý.

Nevíteliž milé děti,

jaký trest dnes přišel naň,

že dnes nesmí toulu měti,

že dnes musý složit zbraň? –

Přísně se mu zaručilo,

aby z jeho lučiště

žádné v prsy neranilo

pěkné dívky střeliště. –

Však se chraňte nažíčkého,

ať vás, dívky, neraní!

neboť jej y nezbrojného

všecka krása ozbraní.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Lada, nejmilejší sobě,

dívky, čisté jako ty,

posylá sem s prosbou k tobě,

ctitelkyně čistoty!

zvířecýby neskropila

zejtra toho lesa krev;

anis ptactva nesplašila,

jehož libě zní tu zpěv.

Samaby se ukázala,

bylaby tě prosyla;

tvých se povah ostejchala,

vážnosti se hrozyla.

Vyjdi z háje dobou ranní!

zejtra zde v té lesyně

sama panuj Krásopaní!

vyjdi čistá bohyně!

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Našíby se Paní chtělo

v těch tu hájích tebe mít,

kdyby tam jen příslušelo

tobě, čistá, při tom být.

Tubys všudy uslyšela

křik a vejskot, zpěv a hluk!

těkavýchbys uviděla

již tři nocy lidí pluk!

vidělabys, jak se hbitě

do kola teď točíme;

teď zas po dvou v chladu skrytě

pod loubími sedíme.

Ceres, paní zlatých klasů,

Bůh y vína veselý,

Apol, strůjce libých hlasů,

tu se s námi veselí.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Na čest Ladě prozpěvujte!

harfo dutá, vydej zvuk!

skály hláhol opětujte,

opakujte lesy hluk!

Lada všecky světa žíly,

tam až kde se koncuje,

duchem, plným živé sýly,

proniká a pěstuje.

V nebi, v moři, v zemi chodí,

v dolích tvoří, žehná hor;

každé plémě ví, jak rodí,

ví, jak plodí, každý tvor.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Lada šlechtí, až se svítí,

jako perličkami svět;

po paloucých sype kvítí,

po luzých a sadech květ.

Ona máky rozlupuje,

zlatý šafrán rozvírá,

chrpu modře korunuje,

lístky kolem prostírá.

Růži mladou rozpuluje,

jako ňádra děvčete;

brunátnou y vyluzuje

pivoňku ven z poupěte.

Kdys svou krví zčervenila

sněžnou bělost růžičky,

do niž vůni libou vlila

krásné dchnutím hubičky.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Láska žehná hory, planě,

Láska blaží mez y háj;

líté krotí lvy a saně,

rysy měkčí v nový máj.

Štěbetné sy v lese ptáče

na rozkvetlé větvicy

šveholí a semtam skáče,

loudě k sobě samicy.

Sem se Lada zahodila,

zlatovlasá bohyně,

kdež, jak dějí, porodila

v krásné z jara dolině,

k potěšení světa všeho,

k radosti všech koření,

Boha lásky milostného,

všechněch tvorů blažení.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Ona Láry Anchyzáše

z Troje do Vlach přenesla;

ona syna Eneáše

z bouře mořské vynesla,

jehož s milou Fauna vnukou,

s Lavinyí, oddala,

čistý pás y Marsa rukou

pěkné Rheji odpiala.

Ona, kdy hry zarazyla,

pěkně, místo odplaty,

Římany lstí oženila

s Sabínskými děvčaty,

z nichžto potom šťastné pošli

slavní vlasti otcové;

cýle pak vší slávy došli

slavnější jích synové.

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!

Nevzdáváli vše, co čije,

Ladě, v novém podletí,

kdy vše jejím duchem žije,

hodných stále obětí?

V trávě měké nad hedvábí,

neb co volí větvičku,

chlácholivě samec vábí

rovnou k sobě samičku.

Slyš! jak Ladě libě zvučí

po křovinách ptačí zpěv.

Jí býk bučí, brouk jí bžučí,

řehtá kůň y říčí lev.

Zde se kmitá okatice,

hbitou švíhá perutí;

tam jí zpívá na rybníce

sněžných kopa labutí.

Slyš! jak slavík přizpěvuje,

z stinných lip se ozývá;

mníš, že žalost vyjevuje?

lásku zpěv ten vylívá.

Což pak já mám oněměti?

nekveteliž můj mi věk?

nemámliž y z jara pěti,

učiniti jaru vděk?

Pozbylťbych já bobkového

věnce, co mi k okrase

vůkol čela ovil mého

Bůh, co řídí v Parnase:

kdybych neměl v jarní době

tobě, Máji, zpívati;

nebo neměl, Lásko, tobě

cti a chvály vzdávati.

Zavzni tedy, kdy se syce

veselí vše načitě,

z jara, jako vlaštovice,

zavzni, zpěve, hlasytě:

Kdos se potud lásky štítil,

láskou slaď svůj zejtra čas!

kdos již sladkou lásku cýtil,

miluj, miluj zejtra zas!