LÁHEV.

By Antonín Klášterský

John Milter, starý Columbijský rybář,

když navracel se jednou ve svém člunu

z šírého moře ku svým rodným břehům,

zřel v dáli – on však oči měl jak orel –

jak po vlnách se houpá temný předmět,

jenž, jak jej vlna podávala vlně,

se někdy zalesk’. Zamířil hned člunem

k té divné skvrně, honil ji a stíhal,

až dostih’ jí a vynes’ z vody – láhev.

Ta jistě dlouhou konala již cestu

po oceáně podle svého vzhledu,

a starý rybář potichu si zaklel,

vždyť byla to jen prázdná stará láhev,

střep bezcenný, a láhev dobré whisky

jej mohla smířit. Kdo ji hodil v moře?

Snad byl by ji tam do vln vrhnul zpátky

v své první zlosti, ale potom vida,

že zamčena je, uzavřena pevně,

jen starou hlavou zakroutil a složiv

ji na dně člunu, mířil znova k břehu.

Zde člun svůj vytáh’, rozbil hrdlo láhve

a sáhl do vnitř. Vyňal plný žasu

pruh papíru a na něm těžce četl:

„Loď naši ‚Sea-maid‘ stihla strašná bouře

na oceáně velkém, není spásy

již pro nás, voda do lodi se valí,

a spějeme s ní všichni zvolna ke dnu.

Ta láhev nese od nás slední pozdrav

a spolu zvěst, jež nemá zhynout s námi,

že v šířce (a tu čísla stála) našli

jsme krásný, nový, liduprázdný ostrov.“

John Milter čet a četl zase znova

(i kapitána jméno pod tím stálo)

a protíral si oči jako po snu.

Ó, bůh ví, kolik myšlének teď šlehlo

mu starou hlavou v přeletu a spěchu.

Kus nové země! A on sám ví o ní,

z všech lidí sám! Což, kdyby všecko tajil

a sám se vydal s rodinou svou k výspě,

ji zaujal a svou prohlásil půdou?

A myslí jeho táhl vábný obraz,

jak bohatého ostrova je králem,

jak honí, loví, po lesích se toulá,

jak na kožích si hoví, pije whisky

a poroučí a vládne. Sám se usmát

těm musil snům, a napadlo ho, rychle

že úřadům dát musí o všem zprávu,

snad odměny že získá – dál však váhal,

neb jak tu seděl před hučícím mořem

sám na skalině, lákalo jej znovu

se zamysliti nad tou divnou zvěstí.

Loď vypraví se – myslil, to je jisto,

ten ostrov zajmout, a co bude dále?

Snad jiná velmoc, také půdy chtiva,

tu bude chtíti vyrvat drahou kořist,

a vzplane válka. Krví lidskou zbarví

se vlny moře, na krev pláčem zrudnou

pak oči matek, jimž to vezme děti.

A zatím v ostrov připlaví se z dálky

sta dobrodruhů, žízeň zlata v očích.

Ti počnou kácet lesy, které dosud

se v svatém tichu zdvihají tam k slunci,

a kramařiti počnou, hledat, loupit

a navzájem se šidit, bít a vraždit.

Kéž nemýlí se zvěst, že není lidí

na oné výspě! nebo ký jich osud,

tam jsou-li přece! Slyším zvonit pouta,

jež připínají divochům těm vzdorným,

a plantáže už vidím v šíré dálce,

kde pod údery holí, šlehem bičů

zní lidí skřek, a pot jich s čela teče,

by na zlato se měnil. Žádné štěstí

tam vzpláti nemá, jenom žal a bolest

a mor a hlad a bída, nemoc, vražda

a děs a hrůza, otroctví a trýzeň

se přenésti tam mají z všeho světa.

Že mají? vskutku? vždyť to v mojí ruce! –

se usmál starý, vrásek plný rybář

a papír zved’ a roztrhal jej v kousky.

Jak na ten mžik by býval jenom čekal,

se od moře zdvih’ prudký silný vítr,

ty bílé proužky vznesl na svých křídlech,

že mihly se jak bělásků roj v luhu,

a nad mořem je spustil. Ustrnule

se za nimi mžik díval starý rybář,

pak vstal a odkop’ střepy láhve v moře.