LAÏS.

Vlnami zelenými omývané město,

nádherný Korinth, opustila Laïs,

ta sladká Laïs s medovými zraky

všemocné Afrodity služebnice.

Odešla neviděna, když srp Artemidin

na nebi lesk se; opustila dům svůj,

nádoby zlaté, klenoty i masti

i drahá roucha i své otrokyně;

jinochy kadeřavé, muže v květu síly

i starce s bohatými zkušenostmi,

jež ze všech krajin Řecka na práh její

palčivou touhou hnala Afrodita;

i zlatem kupců perských, Egypťanů mastmi

i drahokamy plavců-Asiatů

zhrdnuvši Laïs, všechny opustila,

a prázdné našli vonné lůžko její.

Tvou službu opustila, Afrodito luzná,

neb Eros lstně se zmocnil její duše

a vzbudiv žhavé touhy dosud spící

spřah k nohoum je, a nohy spěly v dálku.

Za Hippolochem, mužem kadeřavým spěly,

Thessalem, který přišel jedné noci

a dívaje se v medné oči její

hladil jí vlasy, zaslzel a vzdychal,

neb noc tu zaplatil si majetkem svým celým,

pro noc tu jednu z Thessalie přišel

a slze štěstím, vzdychal těžkým hořem,

že noc ta prchá, že víc nevrátí se...

Za Hippolochem hnal ji v Thessalii Eros,

úkladný dobyvatel srdcí lidských,

v medových očích jejích hořel plamen,

jak oběť za dnů příštích velké štěstí.

Z pěn mořských narozená Afrodito věčná,

beztrestně tebe nikdo neurazí

a bez pokuty neopustí žádná

ze služek tvojich službu tvoji sladkou!

Dojista pospíchaly rychle nohy Laïs,

rychleji ještě mocná touha její,

však předhonila všecko mrštná Pověst,

již vyslala jsi ty, ó Afrodito!

A Pověst letla po thessalských šírých krajích,

po trzích měst a přešla práhy domů

a v žluč a srdce thessalských žen vešla,

jak poručilas jí, ó Afrodito!

A co se horká srdce obavami chvěla

o věrnost mužů, o klid tichých synů,

žluč bouřila se, rozlila se krví

a proměnila v šelmy teskné ženy.

A medové než zraky ztrmácené Laïs

cíl cesty, hlavu kadeřavou, zřely,

vlákaly ženy Thessalie v chrám tvůj,

poutnici z dálných krajů, Afrodito.

Před oltářem tvým stiskly bílé hrdlo její,

o kámen dlažby bily její hlavou,

ó Afrodito, a krev její střikla

na studené a luzné nohy tvoje.

Mrouc zřela medovými zraky tvoji pomstu,

však nechvěla se, a žel nebylo jí

tvé služby. Vyčítavě dívala se

na nástroje tvé bědné, Afrodito!

Vždyť k muži jedinému pouze s touhou spěla,

jenž neměl nic už než své holé ruce,

a pro něj opustila jmění, slávu,

dům pohodlný, otrokyně svoje,

vlnami zelenými omývané město,

nádherný Korinth, opustila pro něj –

však očím medovým jsi nedopřála

jej uzřít, vražednice, Afrodito!