Lakomec a marnotrátce.

Stejskal sobě lakomec na zlé časy,

klel až hrůza na daně, špatné příjmy,

dnem i nocí rozjímal, bdě i spě jest

všeho se děsil.

Měl-li trojník vydati, – jak se zpouzel!

Jestli ourok přijímal, – strachy mřel, neb

nechtě o nic přijíti, bál se srážky

každého času.

Kdo jen koli pohledí, snadno pozná,

že se nemá lakomec čeho báti;

co mu strachy působí, v jeho pouze

rodí se mozku;

která sobě strašidla smyslí, těch že

nikde není; bázlivá mysl že si

prázdná tvoříc trápení, sama sebou

nešťastná bývá.

Kdo má všeho zásobu, proč se bojí

nouze? Statku neužívá, a jmění

jako hosta zrádného těžkou všudy

zamyká vazbou?

Zdali jemu tolik je jmění dáno,

aby bídník, maje ho dost, – až přes dost –

ním se moře, sužoval, nikdý při něm

pokoje neměl?

Dím-li něco nového, že se mnohý

boháč smyslem pomina, pro dost malou

ztrátu hnedle zoufaje, bohoprázdně

ze světa sklidil?

Ten jest obraz lakomce. Nyní patřme,

jaký bude veselý marnotrátce!

Statek jeho skrovničký jest, a přece

veselá mysl. –

Ni se nouze strachuje, statku svého

se vší mocí užívá; má-li trojník –

kdyby byl i dvojitý – již se stará,

jak by ho odbyl.

Plnou rukou peníze trousí, všudy

chce být známý, s radostí s každým dělí,

co má, na to nemysle, zle či dobře

bude-li dále.

Tento člověk s veselím statek zmaří.

„Co dál?“ – Bude na úvěr snažně myslit.

„Když mu žádný nebude věřit?“ – Tak se

podvodu chytí.

„Když si lidé na něho pozor dají ?“

Počne krásti maličko, potom více,

když pak míru doplní, vedlé práva

provazem sejde.

Tuť jsou oba bídníci! Jeden dychtí,

maje všeho důstatek, by měl více;

druhý, maje maličko, stále touží,

jak by to pozbyl.

Hospodine nebeský, jaké živíš

pošetilce na světě! – My pak – každý

vlastní hříčku majíce – sotva přejem

bližnímu zahrát!