Lamartine.

Hle, po jezeře táhne labuť snivá!

Tak čistá, bílá, sotva vodu zčeří,

a táhne mezi rozkvetlými keři,

a jako harfa Aiolova zpívá.

Jak duchů zpěv to v tvoji duši splývá,

ta děckem je zas, miluje a věří,

je čista jako ptáka toho peří,

a hvězdě v mraku jako sestře kývá.

To poesie číše vrchovatá!

Ó pij z ní, dokud můžeš, v květu mládí,

a sedneš velký, silný mezi bohy!

V tom Mefisto již za tvou stopou chvátá.

„To krásný pták, ta labuť,“ šeptat pádí,

„však na její jen nedívej se nohy!“