LAMARTINE

Jsem jako astry květ za jasné za jeseně,

při větrech smutných už, při teplém slunce svitu,

kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně –

kdy je tak dřímavě, tak sladce snu i citu...

Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami,

s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji,

nálady zbožnými provlékám myšlénkami,

andělskou něhou snů svůj život destilluji.

A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku,

jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání;

má sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků,

má duše v rozkoši se nad jich krásu sklání...

Na Boha hříšný moc, moc čistý na člověka,

andělu podoben, jejž poranil cit lidský:

Pro velké myšlenky jsem našel slova měkká

a sladké umění: Být v smutku harmonický...