LAMENTANTIO JUDAEORUM.

Jahvé, již se připozdívá,

co se s námi stane?

Vlaje divá mračen hříva,

hoře tam, kde stane,

naděje svit noc už skrývá –

zdaž kdy jitro vzplane?

Zavrhl jsi ve svém hněvu

syny Israele?

Hluk střel, nářky místo zpěvu

k obloze hřmí stmělé,

plno hrůz a děsných zjevů

světem se kol stele.

Vypáleny vsi a chaty,

města v rumovišti,

dobro, láska z duší sváty,

zloba jen v nich sviští...

Kde Tvé lásky paprsk zlatý?

Kde máj doby příští?

Volá k nebi naše bída,

ruce k Tobě vzpíná:

„Hynem!“ Však jen děs ji hlídá –

v krvi země siná.

Proč nás trestáš, marně zvídá –

kde že naše vina?

Proč Tvá moc v té dřímá chvíli,

kdy zlo ničí světy?

Jsme Tvé děti! Vše kdy šílí,

přej nám spásné mety!

Mlčíš?... Ne – cos vzduchem kvílí –

– „Otroci jste! Skety!“