LAMINGEN.

Je bouřný večer. Nad Tranovem

už pozdní letí hodina,

a v Lomikara zámku novém

se bujná končí hostina.

Pán z Lamingenu zved se v čele,

když k půlnoci se blížil čas,

a schvátiv pohár, začal směle

všech řečí přervav šumný hlas:

„Tak ještě číš, mí drazí páni,

pak, jak jsem věšel Kozinu,

vám krátce povím pro zasmání,

i proč dnes strojím hostinu –“

Sám douškem jedním dopil do dna,

jak skrytý žár by ulít chtěl,

teď chvíli hledá slova vhodná – –

teď znovu hlas se rozletěl:

„Hoj při poháru tady v smíchu

dost příjemně se vzpomíná,

jak zkrotil jsem tu selskou pýchu

a jak mě Chodsko proklíná –

dnes, moji drazí, rok to právě,

co odboji jsem zlomil vaz,

co Chodům dal jsem k větší slávě

jich vůdce v Plzni na provaz – –“

Tu sálem trysklo trojí „vivat“,

o číši plnou cinkla číš,

a hosté chtěli chvály zpívat,

leč hostitel sám mluví již:

„Ten vůdce jejich! Znali jste ho?

Jan Sladký zval se, Kozina!

on původce byl štvaní všeho,

tož popravil jsem zlosyna.

A celé Chodsko, vzácní páni,

i jeho ženu s dítětem,

ach, bylo vám to podívání –

já k popravě ved' výletem.

Ba ved' jsem přímo k šibenici

ty hrdé hlavy z polesí,

by na své oči zřeli všicci,

jak kat jim hlavu pověsí.

Já jel se také na to dívat –“

Tu řečníku však selhal hlas,

leč zas to trysklo trojím vivat,

a Lomikar dál mluví zas:

„Tam Kozina – hle – v káře jede,

má ruce spjaté v zápěstí,

krk obnažen a tváře bledé –

tak jede středem náměstí.

A hledí kolem v lidstva mraky,

– teď shléd' i moje spřežení,

vbod do mne rázem žhavé zraky

a zahouk' v bubnů víření –

Ó slyším zas ty zvuky staré,

což neslyší je nikdo z vás? –

„Za rok a den! Hoj, Lomikare!

Bůh znova bude soudit nás!“

To vykřikl ten sedlák bídný –

pak popravit se katu dal

tak mužně vám, – tak hrd a klidný – –

Však tenkrát, braši, v hrdlo lhal!

Hle – zdráv jsem! A moc moje roste,

už Kozina i odboj kles' –

nuž proto, moji páni hosté,

kvas vystrojil jsem pro vás dnes.

Dnes rok to bylo! konec strachu!

ať víno teče potokem!

Ty's, Kozino, byl – odpusť, brachu,

přec špatným – chacha – prorokem!“

A plný pohár k retům zvedl

a do hrdla ho dlouze lil –

Ha! – Jako křída proč teď zbledl?

Nač oči tolik vytřeštil?

Teď se vší silou mrštil k stropu

ze stříbra číši zlacenou –

a v kalných očích hrůzy stopu

pad' s hlavou na zad zvrácenou.

A hrůza táhla kolem stolů –

kdos zahouk sálem rozezlen:

„Hoj pane hrabě! Leťme spolu –

čas k soudu dnes! Je rok a den!“

V tom teskná půlnoc bije z věží

a tříská zámku do oken,

kde na koberci mrtev leží

Max z Albenreuthu – Lamingen.