Lamingenova smrť.

„Jsi zde, můj brachu... či kdes v lože rohu

se ještě svíjíš?... Přistup blíže, jářku...

ty zbyl’s mi pouze, s kterým mluvit mohu!“

„Jsem vždy ti k službám, když se slova nářku

ti derou těžce duše ze stísněné;

však rci mi sám: má přítomnost jak dlouze

vhod bude tvému rozmaru a touze?...

vždyť dřív než shodnem hovoru se o bod,

ty, kdybys mohl, bys mě třeba probod’,

ó Lamingene!“

„Ne, ty mi křivdíš, aspoň v této chvíli...

to ticho – muka, mluv, ó mluv jen se mnou,

vždyť ztrestat tebe já už nemám síly!“

„Co vedeš, pane, za řeč předojemnou

o svojí mysli tichem postrašené?!

Rač povážit, jak teprv bude tobě,

až tělo tvé se octne v černém hrobě,

kde horší ticho do vší věčnosti

se u tebe a v tobě uhostí,

ó Lamingene!“

„O milý brachu, těcho poslední má,

jenom tak nebuď na mě krutým příliš!...

Kol mě je tma a noci děs mě jímá...“

„Nač, pane můj, tak lítostivě kvílíš?

hleď, nad tebou se modro nebes klene,

a myslíš-li, že noci děs ti kruší

tu nemocnou, až na smrt chorou duši,

snad černé skvrny ve tvé paměti

tě odhánějí spánku z objetí,

ó Lamingene!“

„Jak, černé skvrny?! – Bídný čaroději,

zas navazuješ nitku rozhovoru,

kde před chvílí jsem přetrh’ násilně ji!“

„Je líto mi, však musíš bez odporu

již vyslechnout, co mou se myslí žene...

Ó viz tu zemi šťastných kdysi Chodů!

Ty’s připravil ji bídně o svobodu,

že z utrpení jejich kroniky

ční jak jich hory kleteb výkřiky,

ó Lamingene!“

„Ha, za to, lháři, zasloužíš si trestu!...

Ó jsem tak sláb a vím jen, že se mýlíš:

já vstoupil jenom na otcovu cestu...“

„A viděl jsi, jak křivděno jim příliš

a jak jsi vládl zemi zubožené?

Ty v násilností starých nedohlednu

jsi neodčinil ze všech křivd ni jednu,

však ztýranému na smrt Chodovi

jen stále těžší dával’s okovy,

ó Lamingene!“

„Ó kde je meč, jenž by tě přeťal v půli,

ty smělče drzý! – rebelii niče

já pouze plnil císařovou vůli.“

„Když jsi se dříve zvrhl na mamiče,

jenž zvrácel pravdu v skutky vymyšlené.

Vždyť dráždil’s Chody jako stádo hovad

sám ke vzpouře, bys moh’ je pokutovat

a pomyslit tím spíše na vzetí

práv jejich psaných s králů pečetí,

ó Lamingene!“

„Kliď se mi s očí... ach necítím ruku!...

a nemohu než řeči dobrodiní

za ticha trapnou vyměniti muku...“

„Jen tiše, pane, já mám slovo nyní

v té vážné době valně připozděné...

Co dal jsi lidí v pouta, žalář vrci,

co jiných zmučit – až je úzko srdci! –

by, kdo ti poddán, nes’ až do hrobu

tu nejděsnější ducha porobu,

ó Lamingene!“

„O běda! běda!... což pak v světě není

už žádné moci, která děsný hlas ten

by mohla na ráz přivést ku mlčení?!“

„Ne, není žádné, a já jsem tak šťasten,

že musíš zřít mně v tváře nezastřené

a slyšeti, že ze tvých nervů každý

byl otupen i vůči hrůzám vraždy...

rci, jméno jedné z oněch obětí

zda černou duši z těla nerve ti,

ó Lamingene?!“

„Jak nevděčným jsi!... ó já přec i vínem

tě častovával, abys jména toho

mi nezpomínal v žití chodu líném!“

„Snad proto mám těch zpomínek tak mnoho

na popraviště Chody obklíčené,

na jejich vůdce, jak ti zahřměl v uši,

než pod oprátkou vypustil svou duši:

„Než po jediném roce mine den,

též na soud Boží budeš uveden,

ó Lamingene!““

„Toť klam a šalba! Co let přešlo, pravím,

už od té doby v času nekonečnost,

a já jsem živ a budu opět zdravým!“

„V trest každá chvilka jeví se jak věčnost

tvé bídné mysli hříchy přetížené.

Jeť tomu rok, co’s nohu ve třemeni

se díval s koně k jeho utracení –

ó kaj se, kaj... děl pravdu Kozina,

již nastává tvá slední hodina,

ó Lamingene!“

„Je tomu rok, rok teprve, můj brachu?

co se to děje?... ó můj dech se krátí

a je mi, jakbych tonul v moři strachu!“

„To znamená, že nebe popřává ti

poslední jitro teplem prozářené,

píď času ještě, bys moh’ z hříchů kát se,

jež napáchal’s co Chodů hrůzovládce...

i mě, jenž chtěl tě zbavit zločinů,

že’s mučil tak až po tu hodinu,

ó Lamingene!“

„A byť bych měl i smrť už na jazyku,

já, otroku, bych pro řeč takovouto

tě v tomže ještě skolil okamžiku!“

„A já, než smrť ti přetne žití pouto

a Boží soud tě v pekla výheň vžene,

již nepustím tě ze železných rukou,

však budu vraždit výčitek tě mukou,

jak samým Bohem v úkol dáno mi,

té jeho jiskře, tvému Svědomí,

ó Lamingene!“