LAMPA.

Když lampa zpívala, my, silně ospalí,

kol stolu sedíce, jsme otce čekali.

Krb zvolna vychládal, a ztichla ulice,

skla kalných luceren se chvěla řinčíce,

jak větru nárazy se o ně opřely,

a blikal plamen jich, jak světla bludivá,

stín jejich po stěnách se kmital nesmělý,

jak v době půlnoční dav příšer chodívá.

Když ohlas kroků zněl, z nás někdo zvědav naň,

šel k oknu tichounce, by opřel o ně skráň,

a hleděl do dálky, kde sídlí naděje;

všech oči upřely se v bílé veřeje

a klesly zase zpět, mdlé v unavenou dlaň,

a vítr skučel dál, a lampa zpívala.

Když nyní po letech v svém teplém příbytku

jsem četl ve Květech kdes trudnou povídku,

a vítr do krbu když dýchal jako měch,

hned pustou zahradou jel po nástrojích všech,

jak v strunách obrovských by ďábelskou hrál směs,

hned šuměl z daleka, jak rozpěněný jez,

zas lampa zpívala.

Ten jednotvárný zvuk

mně v duši vyvolal hned píseň plnou muk:

sten dětí, ždajících, kdy otec přijde zpět,

pláč opuštěných žen, jež tonou v moři běd,

hlas brku skřípavý, když písař chýlí skráň,

tluk hodin půlnočních, kdy žádá smrt svou daň,

vzlyk tiché modlitby, kde tvář je zsinalá,

i vlastní vzdechy mé, když lampa zpívala.