LAMPA

Šla v šatě deštěm zmoklém, v chatrných

svých letních botkách, šla až za bránu

za rakví svého druha dobrého;

pak chvějíc se a sama churava,

však vrátila se – dále nemohla.

Kdo z těch, kdož budou slavit v nádheře

dnes Štědrý večer, asi vzpomene,

že uložen v zem český slovníkář,

jenž ni v své bídě věřit nepřestal

v dny příští slávy všeho Slovanstva,

v řeč jeho jednu!? Pro ten ideál

on žil a trudil se a pracoval

a kříž svůj nesl. Franta Šumavský!

Je v pokoji a světle, co dál jí

je zápasit – zda také neklesne?

Ne, nesmí – ještě dětem třeba jí

i národu, a také věří přec

v své ideály! Ještě „Babičku“

svou viděti chce v rouše spanilém

a napsat román... Jak se těšila

na dnešní Štědrý den: muž přijede

a přiveze pár zlatých, aspoň mžik

zas konec bídě, teskné trampotě!

A teď ten pohřeb! Jak by padl stín

jí v slunnou záři. Ne, ne, nesmí se

té tísni oddat, k vůli dětem svým

se usmívat dnes musí. Štědrý den!

Oh, komu štědrý? Panstvu, boháčům!

Ne těm, kdo jenom ve snách králi jsou

a kněžnami, ač rozhazují v lid

víc skvostů, než když svatbu slaví král.

Co děti za to mohou? Radostný

mít chtějí večer – však jej měla též

v svém dětství kdysi v „starém bělidle“,

jak oloupit oň svoje? Aspoň jim

dnes musí dárek dát, nechť hladoví

pak zítra sama! Teď již valem se

stmívalo kolem, sem tam blikaly

už lucerny a deště v kalužích

se chvěl svit jejich slabý. Dále šla,

do krámů nahlížejíc, trudíc se,

co nakoupiti za pár krejcarů

svým dětem milého. Oh, však už ví!

Té parádnici Doře jistotně

vhod budou rukavičky, Jarouš přál

si nové pouzdro, ano, koupí je

a do něho dvě vloží barvičky

a štěteček – vždyť hoch jen malovat

a malovat a velké vlohy má.

To bude radosti! A přešťastna

se usmívala, dárky kupujíc.

Tak, a teď domů! Věru, sama hlad

již cítí, zkřehlá, všaktě nejedla

jak po ránu. No, aspoň uvidí

prasátko zlaté! A teď bolestný

škub’ úsměv rtoma. Co těch zlatoušků

by byla v žití asi viděla,

když tolikráte dlouhý, velký půst

jí uložila nouze! Domů, domů již!

Ne, ještě ne. Vždyť musí zaskočit

si pro Markýtku, sestru Frantovu,

ta ubožka dnes nesmí sama lkát,

a samotna by jistě nepřišla.

Snad s pohřbu již je doma. Spěchala

a za tmy potom, vedouc Markýtku,

jež stále oči utírala si,

se vracela v byt skrovný. Manka tam

již s Dorou vařily, a starý Vid

ji štěkotem svým vítal. Zato muž

cos zabručel o toulkách, návštěvách

u panstva, jež jen uctívat se dá

a nepomůže. Jak když neslyší,

nic neřekla a na stůl strojila.

A po večeři, při níž jako by

ten pohřbený dál v kruhu jejich dlel

a mysl létla také v širou dál

ke Karlovi – oh, ubohý ten hoch,

jak slaví večer dnešní v cizině? –

rozdány dárky. Ó, té radosti!

Drobnůstku levnou každý našel tu,

a Dora ihned natahovala

si rukavičky, Jarouš, malovat

že ihned musí. Paní Božena,

jak na zářné jich tváře patřila,

slyšela v duchu kůry andělské

pět: Hóšianná! A teď postavil

muž dar i před ni: dáma jakási

prý poslala to pro ni v podvečer.

Že na ni si kdo vzpomněl? – užasla.

Ach, Bože můj, toť lampa, překrásná

to lampa, hleďte, psací na stolek!

Kdo dárkyní však? Paní Palacká

či Riegrová? neb paní hraběnka

snad Kaunicová? Ne, ne, zlatek pár

ty poslaly by spíš neb starý šat,

vždyť i to vděčně bráti musila,

ba sama o to prosit nejednou,

ač bolestí mrouc. Ó, jak žehnala

té jemné duši, jež ji stavěla

přec nad žebračku! Ihned naplnit

si lampu dala a již jako v snách

jen naslouchala muže hovoru,

jenž stále stýskal, spory vykládal,

jež o pensi má, dětí s Mankou hře,

a pohled na tu lampu nesl ji

v svět jiný, v říši ilusí... A pak,

když Markýtka již rozloučila se

a spat šel muž i děti, rozžehla

si tu svou krásnou lampu na stolku,

a v šál se halíc, před ní seděla.

A zdálo se jí, že to maják je,

a její loďka bědná zmítá se

na bouřných vlnách, a přec ke světlu

blíž, blíže pluje... Či snad kouzelný

to dar je, lampa Aladdinova?

Svým přetřela ji šálem, a tu div!

Síň chudá zmizela, a v komnatě

seděla zdobné, okny velkými

se vlnilo v ni slunce na sochy

a obrazy, a plno rozkvetlých

kol stálo květin... Knihy v příhrady

se tísnily jak plástve medu v úl,

a ona psala... svěží, krásná zas

a zdravá, zdravá! Vedle zvučí smích –

to Dora asi s dětmi učí se,

jež chodí v její ústav slavený,

a teď vstoup’ Jarouš – slavný malíř je,

a svět se klaní jeho obrazům –

list nesa matce. Milý Karel v něm

jim oznamuje, u sultána teď

že v službách, řídí jeho zahrady

a oblíbencem takým u něho,

že ucházejí se i pašové

o jeho přízeň... A vtom zakašlal

ze spaní Jarouš. Otevřela zrak,

a povzdychnuvši, zhasla lampu svou.

Tma byla venku. Ani hvězdičky.