LAMPA.

Tak po léta již, družko věrná,

tě rozsvěcuji každý den.

Dnes v okno tma se dívá černá,

a valí se noc bezeměrná –

ó zaplaš stín z mých čtvera stěn!

Tak. Již tvůj vlídný svit se line

jak v duši záře vzpomínek.

Ó bývaly kdys časy jiné! –

ty, družko, znáš je – i ty stinné,

jež kalily můj mladý věk! –

Jak často v pozdní chvíli bděla

jsi se mnou, mladým studentem,

až hlava v dlaň se podepřela

a mladé sny se dotkly čela

svým vřelým, opojivým rtem.

Kdys ruka k tužce sáhla maně,

a stihnout chtíc ten srdce spěch,

mou první báseň odhodlaně

již svěřovala bílé bláně...

Kam zaniknul žár veršů těch!

Kde něha snů, v něž láska vila

svůj blouznivý a tklivý zpěv,

kde obraz ten, jímž duše žila? –

již dávno všednosť zatemnila

ten nadpozemsky světlý zjev.

A život neptá se, zač změnil

tvé sny a kdy se drsně tknul

tvé duše, kolikrát v ní zplenil

vše, co tvůj zápal nejvýš cenil

a k čemu jsi tak vroucně lnul. –

Má světlonoško! Tys jen zřela

mých nejtrpčích dob přísný žal,

víš, co dí časná vráska čela,

a v svitu tvém se slza chvěla,

již nikdo z lidí nepoznal.

Nuž, věrná družko, září klidnou

jak dosavade svěť mi, svěť,

a ty, má písni, rukou vlídnou

všech lidských bojů vřavu bídnou

vždy mého ducha v jasno veď!