LAMPA.

Tma na zemi, po nebi mraky plují.

Zas lampu svoji tiše rozsvěcuji,

a jak to činím, ruka má se chvěje.

Mně v okně vstříc se v mraku hvězda skvěje,

a jako hvězdou v prostor beze hrází,

tak lampou v duši moji světlo vchází

a v jeho záři myšlenka se rodí.

Ó vzplaň jen, světlo! buď mé písni lodí,

když v beztvárném se moři snění zmítá!

Buď ohněm, jenž se na pustině kmitá

a při němž báje vypravují děti!

Plaň vesele! nechť kolem nás noc letí,

a střese na nás hvězdy svého klína!

V tvé záři anděl mládí rozepíná

své perutě nad hlavou unavenou.

Plaň, družko, žádnou nezlekána změnou;

tvůj svit vždy věrně práci moji hlídal,

ať jemu rudý maják odpovídal,

a v rhytmy zpěvů mých ať na obzoře

svým nekonečným rhytmem hřmělo moře.

Tys u kolébky myšlenky mé stálo.

Ó plaň, mně vždycky v záři tvé se zdálo,

že v stejný účel v zamračené nebe

bůh vznítil hvězdu a já dole – tebe!