LAŇ A PANNA

Noci bledá, noci tichá,

opuštěná vlasti hvězd,

kolem nás poušť ze sna dýchá,

v mrtvé dáli jitro jest,

noci věrná, teď jsme sami,

ty a duše moje nahá,

odkud stesk to na mne sáhá?

Co jsem pohřbil za horami,

může snad i z hrobu kvést?

Temný hvozd spí od půlnoci,

chladem schoulila se stráň,

pták i had je v Boží moci,

ať spí les, ty, srdce, vstaň,

ohlédlo ses, půjdem zase,

jenom květ, jenž roste v houští,

jedno místo neopouští,

co chceš? Ach, to zjevila se

duše snad? Či jest to laň?

Duše, jak se na mne díváš,

kde jsi byla, co tu chceš,

což zde věčné mládí skrýváš,

samotna jsi a já též,

pro mne zmije jedu nemá,

ale co tvou krásu chrání,

pověz, duše, pověz, lani,

zakletá má lásko němá!

Neodejdeš? Zůstaneš?

Z kouta smrčin z vlhké trávy

kouří mlha stříbrná,

mlčí v studánce hvozd tmavý,

s bázní vlnka plyne z dna,

křídla noci se již chvějí

a laň hledí, a laň čeká,

mlhy stín se nepoleká,

divné jsou tak oči její,

jenom vrah ty oči zná.

Co to z nich tak divně svítí,

je to úžas, jest to sen?

Tak se úsvit smrti třpytí,

tak se vzbouzí věčný den.

A laň hledí, a laň čeká,

tichá, krásná, mlčenlivá,

duše zakletá se dívá

jako hvězda na člověka,

když je hrob už připraven.

Duše, lani Božích lesů,

touho, skrytá v samotách,

před tím, co v svém srdci nesu,

křičí hrůzou němý prach,

v koutech očí, v brázdách lící

tolik hříchů musím krýti,

kolik na nebi hvězd svítí,

co to chce tvůj pohled říci,

na mne čekáš? Vždyť jsem vrah!

Mlčí laň, les mlčí s laní,

přítmí smrčin za ní sní,

mlha stříbrná se sklání,

pozdní květ se sklání s ní;

pod pralesů mocná křídla

vábí štěstí nepoznané;

jaká záře za ní vzplane

z touhy zakletého sídla

jako láska za písní?

A laň čeká, les jí z očí

vábí ctí svou spanilou.

Radost teskní. Snad již skočí

do tmy klestí za mlhou,

ne, jen čeká, nepohne se,

její klid snad anděl chrání,

který věrně čeká na ni,

anděl, který v pustém lese

duši hledá zbloudilou.

Lani, dítě, nech mne tady,

nešla smrt, ať čeká teď,

nemusíš se bát mé zrady,

tiše hledíš, jenom hleď!

Víš snad, jak se v rose ranní

hořec v ráji krásou skvěje,

jak svou ctí se hvězda chvěje,

nemohouc se zakrýt dlaní?

Lani! Duše! Neodleť!

Pohnuly se mlhy šedé,

do houští se choulí stín,

a laň vábí, a laň vede

jak duch Boží do pustin,

země pod ní nezaduní,

smrčiny se zavírají,

kryjí za ní stopy k ráji,

táhne rosou, táhne vůní

jako úsměv milenčin.

Skála nad zarostlou strží

střeží stezku k doupěti,

habry zkřivené ji drží

těžce v nahém objetí,

pod ní jako v puklém hrobě,

v hrobě lásky osamělé,

laň i duše v lidském těle

dosti místa najde sobě

pro svůj ráj či prokletí.

Lese černý, lese pustý,

mocný ráji věrnosti,

blesků zkřivenými ústy

vyprávěj mi o své cti!

První jen si vlnka zpívá,

mlha kolébá se v smrčí

a laň jako hvězda mlčí,

zastaví se, odpočívá,

touha sní a tělo spí.

Kouzlo snu se tiše snáší,

šumí prales, šumí krev,

z ušlých dálek smutek straší,

z vln jen zvoní jiný zpěv;

za předalekými moři

zhasla hvězda, zhasla touha,

cesta byla zlá a dlouhá,

ale ze sna tiše hoří

jiné slávy jiný zjev.

To do tváří kámen dýchá

tajným kouzlem probuzen,

z květů zlatých růže tichá

šeptá milostný svůj sen?

Tajemná ty růže bílá,

stesku ráje ztraceného,

což jsi zázrak srdce svého

v dívčí krásu proměnila?

Nejsi přelud? Vždyť je den!

Ty jsi živa? Jistě jsi ty

lidské dítě, lidský květ?

Zbloudil jsem v tvůj domov skrytý,

nechceš snad, bych šel už zpět?

Hvězdo ranní, kráso rosy,

tajemná ty růže čistá,

než odejdu z toho místa,

prosím, pověz mi jen, kdo jsi,

jedno slovo naposled!

Vlny vlasů sladce planou,

dívčí růže září z nich,

z řas očí na přivítanou

svítí třpyt hvězd zakrytých,

třpyt, jejž úžas nevyplaší,

a když řasy tiše kloní,

zdá se, že jí zlatem zvoní,

že se oblak duše snáší

na milosti nahý sníh.

Stojí smrt snad blízko hlavy,

ráj se blíží na dosah,

co však lidským hlasem praví,

budí úžas, budí strach:

Beze jména v lesní poušti

chudá jsem se narodila,

cikánkou má matka byla,

její hrob zde skryt je v houští,

zahubil ji bludný vrah.

Tiché srny, zlaté laně

pasou se jí na hrobě,

a mne jenom anděl Páně

ujal se v mé sirobě;

choval mne jak ptáče v hloží,

dal mi vidět, co les skrýval,

rozumět, co pták si zpíval,

až jsem pravý obraz Boží

spatřila v tvé podobě.

Vede-li tě anděl Páně,

buď mi vítán, pane můj,

chceš-li vodit moje laně

sám je po mně opatruj,

anděl, který chrání kvítí,

ptáče skrývá, laně vodí,

od smutku tě vysvobodí,

já ti smím jen stínem býti,

po mně ruky nevztahuj!

Mládí spěje, krása spěje,

za ní touha spěchá ven,

mizí s očí – kde je, kde je –

je to pravda, byl to sen?

Prales mlčí bez ozvěny,

ani listí nehnulo se,

jenom laň se pase v rose,

pramen zpívá probuzený,

že se v dáli rodí den.

Spad’ list stromu? Laň se přímí.

Proč tak divně hledí v dál,

kde jiskrami duhovými

lesní soumrak v slunci vzplál?

Kam to hledí? Což se bojí?

Snad se v listí zmije plazí,

ne, ta nyní nevychází,

nad svou říší sám však stojí

jelen škůdník, děsný král.

S příkré stráně vrhá na ně

dračích očí rudý blesk,

meče rohů vzpřáhá k ráně,

na prales pad’ hadí stesk;

teď se choulí a již skočí

jako výpad z hnízda zmijí,

vyděšeně větve bijí –

Co to září lani z očí,

jaký osud, jaký lesk?

Temně sviští mocná kopí

parohů jak větví pád,

ať se však i v srdci ztopí,

nelze skrýt se ani vzdát,

jen za habrem s druhé strany

rychle přichystat se k skoku,

na škůdníka padnout s boku,

pro čest laně nebo panny

na život a smrt se rvát.

Zaražen se vzpurně staví

z pádu k boji lítý běs,

marně sráží rohy s hlavy,

nebe padá, duní les;

člověk zmizel, jenom tíha

hlavu láme neviděna,

škůdník řičí, škůdník sténá,

běhy trhá, hlavu zdvihá,

aby sražen k zemi kles’.

A tu vítěz vidí z keře

svítit krásu tajemnou,

hrob již ryje rohem zvěře,

ale oči za snem jdou.

Jitřní slávou září panna,

mocně vábí beze slova

její krása liliová,

osudná a nepoznaná,

až k ní vztáhne ruku svou.

A když květ se kloní v houští,

s něhou cti své zírá naň,

běsa pyšně z ruky pouští,

k slepé mlze zdvihá dlaň.

Běs se vzpírá, panna v rose

hasne s duhou. Kde je, kde je?

To jen laň se v trávě chvěje,

před očima zatmělo se,

temnou ranou pukla skráň.

Co to z divých mrákot svítí,

jest to milost, jest to sen?

To se úsvit smrti třpytí,

to se vzbouzí věčný den?

A laň hledí, a laň čeká,

tichá, krásná, mlčenlivá,

duše zakletá se dívá

jako hvězda na člověka,

když je hrob už připraven.

Duše, lani Božích lesů,

smrt již přišla, co mi chceš?

S sebou zradu svou si nesu,

tebe byl bych zradil též!

To mne nalomeným rohem

nezabitý běs můj zabil,

či stesk lásky mé, jenž vábil

mrtvou radostí? Buď s Bohem,

lani, duše, běž si, běž!