Laňka.

Koval jsem, koval

podkovičku

pro laň, co běhá

po lesíčku.

Podkova hezká,

zlatá, drobná, –

ta laňka byla

přeozdobná.

Mnohý se potkal

s krásnou pannou,

kdo, v lese, s laňkou

okovanou?

Jest okovaná

jen ta moje,

ona mi skočí

do pokoje.

Ona mi skočí

do komory,

zavru tam laňku

na závory.

Ať do komory,

do světničky, –

budou jí zvonit

podkovičky.

Vše bude zářit,

kam jen skočí,

budou jí svítit

nožky, oči.