LAODAMIE.

Ve středu nahých bohyň svých a tors

titánů, polobohů, charitek

dlel sochař Krates v dumy pohřížen.

Dnes nová táhla velká vidina

přes duše jeho snivé zrcadlo,

již v hlínu umnými chtěl prsty zhníst

a v mramor přenésti pak zářivý

údery svého dláta. Svatvečer

jest každá taká chvíle početí

a mistru slavně v duši bylo dnes,

chtěl sobě žíti, návštěv nečekal.

Vtom ozvaly se rány na dveře,

a než se nadál, již se rozlétly,

a na prahu se žena zjevila.

Šat bílý halil ji, i strhla závoj

a sochař viděl státi před sebou

tu, kterou vladařkou svou zváti měl,

již v hloubi srdce ctil však bohyní

a zbožňoval již od let potají,

Laodamii, Protesila choť,

jenž nedávno, dnů tomu asi pět,

na výpravu se vydal k Iliu

s Agamemnonem, králem králů všech.

I stála před ním v hrdé kráse své

ta, jejíž příchodu se nenadál,

k níž toužně z dálky zraky obracel,

jak visionů nočních na obraz.

Vstal udiven a sotva uklonil

skráň v úctě, chvatným hlasem pravila:

„Ty omluv, mistře, laskavě můj chvat

i prosbu mou. Den šestý zaplanul,

co, jak ti známo, v dutém korábu

choť odjel k Troji s Agamemnonem,

těch dnů pět bylo mi však věčností;

mně dýchat nelze, žíti bez chotě,

víš sám, jak drah mi Protesilas můj.

Mně všady chybí, musím umříti,

když nevrátí se mi, jej musím mít!“

– ,Co mohu já v tom, nevím, vladařko!

děl trpce Krates – já jen pouze vím,

že kdybych na jeho byl místě sám,

sta Ilionů, ba co dím, ni tisíc,

by nepohnulo mnou, bych prchl v dál

za nejistým od jistých vděků tvých.‘

– „Ty myslíš? Snad mne vskutku neměl rád,

že mohl jít. Však já ho miluji,

jak byl by zde, a k tobě přišla jsem,

bys pomoh’ mi...“ – ,Já, paní? Nevím, jak.‘

– „Jsi přece sochař. Starou báji znáš

o Pygmalionu, jak soše své

svou láskou život vdech’...“ – ,A zšílel pak.‘

– „Že zšílil? – Co to pravíš? – Ať si zšílil,

však na konci jí přece život vdech’,

a na tobě to žádám, umělcem

když nazýváš se, vrať mi manžela.

Ty’s dobře znal jej, tváře každý rys

i údů tvar i pohyb, chůzi, kyn,

jej z mramoru mi vyteš, jakby živ,

než od břehů se vrátí Skamandru,

chci aspoň jeho sochu milovat.

Co vraštíš skráň? Viď, že mi vyhovíš?

Já sama ruku tobě povedu,

když bude chvět se, v hlíně podajné

tvar jeho těla měkký sledujíc,

znám všecko na něm jako na sobě.

Nuž, slib mi to – ba, raděj začni hned.

Ó, prosím, neváhej, mám kleknouti,

ty tvrdý muži, v prach snad před tebou?

Ó, začni s prací!“ – Krates mlčky stál,

vous prsty propouštěje zamyšlen,

pak zvolna, kapky z číše zlacené

to padaly, s rtů moudrých sjel mu hlas:

,A co s tím, ženo pošetilá, chceš?

Já mohu vždy jen kámen tobě dát,

nechť podobu i tvar má manžela,

přec kámen bude, kámen zůstane!‘

– „Což neobživla Pygmalionu –“

(zas v odvet děla žena nezdolná),

„na prosby jeho socha kamenná?

A myslíš, vášně že jest ve mně míň

a touhy smělé, žhoucí, nadlidské

i kámen oživit, mu vlíti dech,

by odpověděl vroucím polibkům?

Ať zšílím třeba jako Pygmalion,

mám lásky dost i vášně, touhy dost,

co k tomu třeba. Hlína čeká tam,

nač umné prsty mají zahálet,

kde hynu žízní, sama podávat

ti budu hlínu. Sedni sem a tvoř,

já povedu tvé prsty, dobře znám,

kde hustší kštice, lebky hrboly

kde výš se pnou, kde skrání linie

se čistá jemně k uchu obrací.

Tak, rychleji – ó, díky, rychleji!

Ó, ty mi vracíš život, příteli!“

Tak byla vášeň její bouřlivá,

že maně Krates musil poslouchat

a začal, zprvu zcela nahodile,

tvar hlavy hníst na trupu kolossa,

však než se nadál, hlava byla tu

s tou bujnou kšticí, kterou dobře znal,

nos přímý, královský, ret masitý

a mocná brada, plna síly, vůle,

a tahy plné zhrdy, on to, král,

on Protesilas, na loď vstupuje

jenž řekl přísahaje: „První já

se musím dotknout břehu Skamandru,

bych měl tam zhynout!“ – „Dále, mistře, dál!

Teď k hrdlu spěš a tuří šíji, tak,

tvé prsty povedu!“ A Krates tich

ji sledoval, tak vášně horký dech,

jejž sálala, jej schvátil v chvíli té,

že nozder jejích cítil hrozný žár,

že jak se k němu ukláněla níž,

by vedla křečovitě jeho prsty,

on cítil na své hlavě vlniti

se mocná její ňadra královská,

ta ňadra bohyně, po kterých sám

již léta bezúčelně toužil! Žel,

teď cítil je, leč byla křídlo mu

při horké práci, zraku neodvrátil,

jen blah se zachvěl, královny když prs

jen mimochodem zčeřil jeho vlasy.

A dále prsty létly zimničně,

a rostl král pod rukou sochaře,

jejž štvala žena v závod divoký.

Než večer v stínech svých se sklonil k zemi,

byl Krates hotov – jako živý stál

zde Protesilas v mužné kráse své,

jen přilba chyběla mu na hlavě

a krátký k stehnu meč. Vtom královna

jak podťatá se palma shroutila

ku soše z hlíny, slzí horký proud

jí s tváří tek a ňadra sténala:

„Ó, miláčku, ó, choti! Ožij zas!

Ó, vrať se mi! Ó, bože Erebu,

tam jestli padne, jednou propusť jej

ze stínů změti, z asfodelských niv

na jednu pouze noc, jen na jednu!

Což neslyšíš mne, vskutku jsi jen hlína?

ó, vrať se mi!“ A v prachu svíjela

se lomíc rukama, že Krates víc

to snésti nemohl a po špičkách

se odplížil a z dílny vyšel ven.

Již večer byl, když navrátil se zas,

tma byla v dílně, rušit nechtěje

bol královny, šel tiše jako dřív

a stanul vedle sochy v pozadí

v své bílé říze. Socha splynula

do stínů večerních, jak vedle stál.

Vtom hlavu nazvednula královna

a vidouc pohnouti se sochaře

a vidouc bílou řízu, vykřikla:

„On mrtev jest, a bůh mne vyslyšel,

bůh mi jej vrátil, nuže, choti, pojď

na jednu noc, nás obou poslední!“

A sochaři se k nohám skácela.

Chtěl zvednout ji, leč marně, bez hnutí

zde dlela mrtva, teď když zváti svou

moh’ žití svého nejkrásnější sen,

zřel v tahy mrtvole. I zachvěl se,

sáh’ po kladivu v koutě ležícím

a jedním paže mocným rozmachem

v prach skácel dílo svoje, cítil v tom,

že nejlepší svou práci drtí sám

tou každou ranou. – Co však teď mu svět?