Largo dlouhých večerů.

Z luk chladné trávy šumí píseň večerní...

Je ticho nesmírné.

Z mlčících sosen prořídlých

žluť západu tak zvolna stéká v tůně potoka,

po šedých balvanech a zvlhlém písku, po kapradí,

po černých vlasech jejích a po těch rukou hebkých,

stínících temně zamyšlený zrak.

Ó kterak ticha byla, vášně její vybouřily tenkrát,

když octli jsme se sami v skalách bazaltových;

nad námi hejno racků jíkalo

a sosny skřípající pod skalami

šuměly v parné vůni ostružin.

Tu sedala tak zamlklá na šedém balvanu,

když strání protější věž černá zdvihla kříž

do posledního slunce zlatých záchvěvů

a roztřásla je, oslepujíc září večera,

až její sladký obličej tak vzdušný, průhledný

se býti zdál, ne z toho světa, zakletý,

a pohádkový, němý, neživý...

Ó, mlčívali jsme. Proč? Bylo lépe

tak mlčet. Bylo lépe,

a ruku v ruce dívat se na dlouhé večery,

hasnoucí teplo travin cítit, hvězdy potopené

skrz kapradí pod vodou kmitající,

stín černých raků pod písčitým břehem

a zcela ponořeni do samoty zvučící

vzdáleným zvonem, třeskem kosy, osamělým kročejem

a tónem ve výšce se vlnícím,

večerním letem hmyzu, nad vodami visícím

v chomáčích černých na modravém nebi.

A lépe bylo mlčet. Nechtěl jsem

vyplašit její Duši, mojí podobnou,

plačící stejně, prudkou, divokou a smutnou,

jež v Jaro lidí všech a v Slunce lidí všech,

v to spravedlivé Slunce nevěřila,

tak zrovna jako duše moje

v to Slunce, nestejně jež daří paprsky

ubohé smrtelníky.

Ne, já se děsil nad ní, onou sladkou,

neb mnil jsem, právě Ona

že mohla přec jen věřit v Jaro, Slunce,

tak mladá, krásná a tak nově vzrušená,

a já se bál jí, úzko bylo mi,

že pouhým echem mojí duše byla její duše,

jež rozbíjí se v bazaltových skalách,

tím echem, které vyvoláš rád jednou

a jež zní prázdně, když se stále stejně ozývá,

dnes, zítra, zítra, dnes, ó, dnes i zítra...