LARGO.

Sežloutlé dopisy a zbledlé podobizny

a stužky zmačkané a vlasů prstence,

ó smutné, mlčící vy zašlé lásky tryzny,

čím jste jen po letech ve dlani milence?

Jak vichr prchá čas, rve všecko, sotva nechá

list žlutý, stočený mladému vítězi,

jenž fialkami zpit a růží věnčen spěchá

a znova dobývá si srdce bez mezí.

A jako pod sněhem květ sasanky se zdvihá,

jak roní petrklíč své zlato v hnědý mech

ve třpytných krůpějích, v kterých se slunce míhá,

co táhnou nad hvozdy juž čápi v zástupech:

Tak nová láska zas ve smutném srdci vzrůstá.

Duj, větře naděje! Vše rozmeť vzpomínky!

Jim na hrob nasypej své květy, střemcho hustá,

ty jaro, svěžími je zasyp lupínky!

A jako sedají mladičké sedmikrásky,

na řasách rosný svit, si v trávě do věnce.

Sem, nové dopisy, sem, zkazky nové lásky,

sem, stužky nové zas i vlasů prstence!

Ať květe srdce zas! Ať voní, zpívá, hárá,

ať slovo hudbou jest, ať v polibky zní smích,

cos na dně zbude vždy – tak v nejkrasších dnech jara

se tají ve skalách, a tím víc zebe – sníh.