Lásce.

Z bran edenu, kdy člověk smuten kráčel,

proud slzí hořkých tvář mu tesknou smáčel,

ty, dítě Božské, ve soucitu za ním

vždy kráčela jsi s tichým usmíváním;

kdy pot mu čelo smýval zkrvavený,

ty stíralas jej měkkou dlaní ženy;

kdy v klínu jejím umdlen odpočíval,

tvůj sladký sen mu v truchlou duši splýval;

tys tkala jej a v úsměv jeho děcka

jsi vtělila zas kouzla ráje všecka.

Ó družko věrná! Vždy nám stojíš k boku,

žal tišíš v srdci, slzí perlu v oku,

vzdech každý, který ňadrem bouřně zmítá,

mře před tebou, tys září, která svítá

nám za hrob ještě nekonečnou šeří –

tvůj hymnus vítězný i věčnosť měří!