LÁSCE.

Lásko, božská lásko!

Tolik písní jsem o tobě slyšel,

tolik vzletu, tolik krásy,

ba já slýchal o tobě,

vrcholem žes lidských snův,

velikým žes Bohem spásy!

A tu vezdy v dobách trudu

spěl jsem k tobě se svou lyrou,

k tobě zpěvy mé se nesly,

v nadzemský tvůj hvězdný svět

putoval jsem, Svatá Lásko,

se zlomenou duší sirou...

Moje pouť však byla marná!

Hlas můj letěl jako příval

bez ozvěny, bez ohlasu,

pouze v nocích ropotných

vichr doprovod k mým písním lkal,

o zklamané lásce zpíval.

Marný pláč a marné vzdechy!...

Nepřeješ, si Květe božský,

abych bloudil v lásky luhu,

za hvězd svitu se svou lyrou...

Zdrť mě tedy – vrz mou Píseň v hrob,

nad hrobem však skleň nám duhu! – – –