Lásce!

Zkad jdeš, ó lásko? Tys dárkyně žití,

jen tebou vejce se i buňka tvoří,

strom, mech i člověk ohněm tvojím hoří,

i slunce, která v nebes hloubi svítí.

A srdce, které v nitru tebe cítí,

jest bůh, jenž v tvůrčí dumy čelo noří,

jest vesmír, který mlh je pln a zoří,

jest chvíle, která věčnosti kus chytí.

Jak v myriady hvězdné bych se díval,

tak žasnu, vida srdce láskou tknuté,

ó jaký taj! ó jaký kouzla příval!

Bůh střed té koule všehomíra duté,

kol něhož slunce sluncí kolotají,

v tom srdci snem i myšlénkou se tají.