Lásce.

Všemohoucí jesti láska,

jako bůh, jenž v nebi trůní;

tvoří lidi, světy, ráje,

zdobí zemi květem vůní;

kam jen hledne, růže rdí se,

kudy stoupá, vesna stkví se.

Nejsvětější jest ta láska

v naše duše položena,

jako do svatyně ňader

v srdce srdcí pohroužena;

v chrámě tom plá ohněm svatým,

nejčistšími city vzňatým.

Věčná, věčná jest ta láska,

jako blankyt, slunko hvězdy,

nevyhasne, aniž stemní

záříc v srdcích lidských vezdy;

myriady světel chová

věčně svěží, věčně nová.

Všemohoucí, svatá, věčná –

v bohy láska lidi mění,

láskou nebi k zemi hrudě

přepoutáme v zanícení.

Nový ráj a noví dnové,

nový bůh a písně nové.

Co mi svět jest se svou bídou,

věčně starostlivou tváří,

co mně nebe s hvězdicemi,

co mně slunko se svou září!

Mám já hvězdy, slunka v sobě,

vedle sebe dívku svoji,

na její rtech pohár vína,

který všechny strasti kojí.

A ten pohár stále plný,

stále žížniví mi rtové;

z obou prší perly, jiskry,

cválá čas, jak blesků snové.

Pohár plný – jiskro létni,

podpálíme láskou světy,

ať se vzbouří, ať se vzepnou

v nekonečné s námi lety.

Jako slunko jsi má dívko,

a já sníh jsem z jara bílý,

který taje po vyšinách,

když tvůj úsměv vzplane milý.

Svlaží hory, svlaží doly,

rozpestří se vesny kvítí,

rozpučí květ růží rdivých,

a ty úsměv oplatí ti.

Pověz mně, ach pověz

děvčátko mé milé,

proč tak utíkají

u tebe ty chvíle.

Hodiny jak mžiky,

léta jako dnové –

bleskem uletují

naši krásní snové.

Děvčátko mé drahé

popros nebe jasné,

povznes oči k němu,

ručinky své krásné:

„Slunéčko ty boží

na nebeské báni,

ustaň ve svém běhu,

láska se ti klaní.

„Ustaň ve svém běhu,

nepospíchej v moře,

vždyť tak krátká vesna,

a tak dlouhé hoře.

„Stůj slunéčko krásné,

dej nám věčnost žíti,

ať nám věčnost lásky

jak ty v hrudi svítí.

Jako upomínka s nebe,

odkud vyhnán duch můj v stepy,

jak sen kouzla čarokrásný –

tak tvůj obraz vábně lepý.

A když vidím tebe, drahá,

doufám opět v nové ráje,

zapomínám bolesť žití,

věřím ve vysněné báje.

Nebuď dětinské mé srdce,

nech mne na tvých ňadrech sníti,

ukolébavku mně zapěj –

trudno v poušti světa bdíti.

V náruči tvé bych zapomněl,

v nebi že slunce ohněm sálá,

kolem že něho jako pták

raněná letí země malá,

svijíc se v temných bolestech

s odvěčným nářkem na svých rtech.

V náruči tvé jest tichý klid,

roněný s nebe rosou ranní,

v blankyty pohled tvá jest tvář,

pohoda božská září na ní,

v náruči tvé bůh spočal sám,

s tebou i boha objímám.

Pověz mně drahé dítě mé,

jaký to květ ti v ňadrech vzrůstá;

čarovných vůní vábný dech

dýchají z nich tvá lepá ústa.

Života květ to z ráje snad,

od jehož bůh nás vyhnal vnad.

Života strom teď tedy mám,

podej mně s něho dívko květy –

neumřem nikdy, budem žíť,

z citů svých tkáti luzné světy,

velebných myslí velký stan,

krásný jak ten, jejž stvořil pán.

Do ráje toho vkouzlím den,

bez konce rdivé vesny plání,

z poháru slasti budem píť

při vánku luzném, něžném vání,

z poháru slastí kypících,

na ústech jarních květů smích.

Obloha se láskou směje,

den i noc jest lásky stánkem,

jí se pestří luhy květné,

šumí borem, šumí vánkem.

Skřivánek ji pěje v polích,

v liliji se sněžné chvěje;

tu se rdívá v růži ladné,

tu zas hárá, bleskem spěje.

Motýlek s ní poletuje,

v ňadrech usíná s ní děva,

muž s ní bojuje a válčí,

Adama jí svedla Eva.

Celý mír jest bohem lásky,

ty(s mu chrámem dívko moje,

a já knězem svatyně tvé,

věštcem nejčistšího zdroje.

„Divenko má, já oblak jsem

slunéčkem lásky ozářen;

spanilý sad jsou ústa tvá,

jako by květů ladný sen.

Aby tě nezžeh parný den,

děvčátko moje pojď v můj stín;

až tebe mučiť bude žár,

skryju tě v chlaďounký svůj klín.“

A bylo parno divence,

v stín svůj ji milý oblak vzal,

zasypal deštěm polibků,

a na rtech její rosou spal.

Dívko má, dívko, co to jest?

jaká to bouř mne budí ze sna?

Bolesti výkřik, žalu sten,

nářku a stesku vřava děsná

hučí mně vichrem v duši mou,

až city mé se hořem dmou.

Z náruči své mne rychle pusť,

vzduchem to šumí, bouř se honí,

v srdce mne bodá její meč,

kácí mou lásku, jiskry roní.

Marný tvůj poklid, marný sen –

plaší můj spánek světa sten.