LASIČKA

Ni krásný pták, co na větvi si used’

a barvy mění jako hedvábí,

ni pestrý plaz, co pod listím se hýbe,

mou duši věru tolik nevábí,

jak teď, když vidím tebe prchat z trávy,

a přes hrudy tě tanec nese hravý,

má lasičko!

Vše sluší ti, jak jen ti slušet může,

i teď ta chůze krotká, nesmělá,

i teď ten skok, jenž po koroptvi mířil,

že zděšena až nad les vzletěla,

pod vousky řada zoubků se jí směje,

zklamání tebou, zdá se, nezachvěje –

má lasičko?

Ta divná hra! I smysly jí se matou,

což příroda svůj závoj shodila?

Jak nahá žena přede mnou tu tančí

tak divoká a zase rozmilá –

má duše kams jak myš v tmu díry sjela,

jak shůry pták, teď dívám se, co dělá

má lasička...

Co dělala by? Zpříma hledí na mne –

ten pohled něžný a tak pátravý!

Což krásná Kirke v tebe změnila se –?

Co mně to vínem stouplo do hlavy?

Což tvoji bozi už se nenavrátí?

Za ženu dneska museli by dáti

mně tebe, lasičko!