LÁSKA.

ZÁŘE dalekých jiter se zrcadlí v úsměvech mlčení vašich před odpovědí

a myšlénky vaše jsou jak přezrálé klasy samy se otvírající.

Přišel čas nejkratších večerů; s výší střesené květy dotkly se země,

vůně dne nocemi bloudí a konstelace letní vystouply na vašem nebi

a i v nejroztržitější pohledy vaše chytá se padání hvězd.

Smích a výkřiky žíznivé krve už nestačí vaši zbohatlé duši,

šílenství její cítí se silným přijati bolesti věků

a mluviti řečí, v níž láska má hluboká poznání smrti,

agonie extatické úsměvy milujícího a rozkoš je sesutí světů

(neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu

a bolest je výčitkou odloučeného.)

Hle, bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů,

a dech její roven je větru všech zahrad, etherná kytice tisíců vůní.

Mlhy zdvihly se k výši: k posledním, příštím, světům se rozšířil obzor,

a v extasi vaší zazvonil vesmír jak hudba při hostině nesčíslných.

Ale neubývá úrody vaší: dech Věčného táhne pod nebesy vašeho srpna a října

v den slavnosti klasů a zahrad a vinic a duší,

a žeň vaše je podobna úrodě světla:

do příchodu nesčetných nocí žali z ní národové

a nezmenšili jí v tisíciletích. – –

V nové síle život jste pocítili

a tepot vašeho srdce vrací vám dálky jak bouři.

Neboť nekonečno všech cest kříží se v duši milujícího

a v hlase lásky mrtví se ptají, kdy nastane hodina vysvobození,

a nezrození jim odpovídají bolestí její.

V klidu jejím je nepokoj očekávání a v úsměvech jejich vzpomínky slunce,

jež zapadlo nad nivami země a vyšlo na nebi neviditelném

a vzpomínky slunce na ohnivá vření, než první světy se odtrhly v dálku.

A v blesknutí jejího zraku řeřaví tajemná čára, přítomnost nepoznaného,

jež protíná vidmo mlhovin nejvzdálenějších,

z nichž dosud hvězdy se neutvořily.

Bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů

a dech její roven je šepotu soumraků v měsíci jarního tání.

Tušení jejímu dáno je spatřiti duše v prvotním světle

a pozdravit bolest, když vrací se z tajemství věcí

zbohatlá cestami svými a silná rozpjetím křídel svých v Rythmu.

Z požáru dotknutí jejího vzbouzí se větry, jež zmítají slehlými atmosferami

a hudbou ukrytou v plamenech provázejí jásot paprsků osvobozených.

Bez bázně pohlíží láska v zrcadla nocí, jež ztravují přízraky barev,

však hlubiny svoje dokořán otevrou světlu,

a vteřiny její čítány nejsou padáním krůpějí z oblaků tohoto času,

jenž sluneční hodiny její pokrývá vrženým stínem

a slabé sesmutněl nejistotami:

cestami hodin kráčí v nich stínem stoupání druhého slunce

a měří den vašich duší.

Bratří! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky!

Bolesti neznámé těm, kteří nemilovali, blíží se k samotám vašim.

Bolesti touhy, jež staletí topí se v krvi a tisíce rukou pozvédá k nebi!

Bolesti lásky, jež zemřela polibky a té, která zhřešila v očekávání!

Bolesti nesčetných úsměvů odvátých vichřicí pohledu nepřátelského!

Bolesti bázně, aby Nepřítel nepřišel k hostině vaší, neviditelný,

zavolán slabostí ukryté myšlenky vaší,

a neotrávil vám víno dřív než jste ho podali bratřím;

neb láska, jež ztratila jediné vítězství, tisíckrát byla poražena

a hodující, jenž opustil komnatu světel, zraky má zmatené vzpomínkami,

a noc jeho je temnější všech nocí a plna nebezpečenství.

Bojte se stínů, jež padají do vašeho světa z vyhaslých předvěkých světů

a bolestí viny, jež plíží se podsvětím nenarozených.

Bolesti, které vystouply z hrobů a z krve a z příliš jasného světla

a z úsměvů krásy a z odchodu dříve než uzříte spočinout jitro

na loži růží a rosy ustlaném staletími.

V průvodu stínů vychází duše stoupajícího; však stíny bojí se výší

a zemdlí na strmých cestách a zraky milujících se jasní:

jediná pýcha závrati nezná, bojte se pýchy, o bratří!

Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky:

Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy,

a zrající leta, jež vábí svou písní podzim do polí a zahrad,

řeknou vám tajemství věčné své žízně po nových jarech.

I bude poznání vaše jak potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd,

a za křídly vašich odletlých hodin zvlní se brázdy etherné vůně.

I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi,

v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší,

tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně

a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život.