LÁSKA A KVĚTINY.

Láska šla, anděl nejkrasší z nebe,

k Bohu, jenž seděl, níž čelo své chýle.

„Dolů leť k lidem, posílám tebe,

k průvodu dám ti dva holoubky bílé!“

Přišla zpět Láska: „Bože, dar jiný

dej mi, ó, prosím tě – nedávno tomu,

co mi – ó, věř mi, nemám v tom viny –

holoubci odlétli nazpátek domů!“

„Nuže, sleť na zem, ze hlubin moří

perly si vylov, jež budou ti k zdobě,

každá z nich leskem měsíčním hoří,

na šíji bělostnou připni je sobě!“

Přišla zpět Láska. Pravila v štkání:

„Perly jsem ztratila na svojí pouti,

není jich všude, šla jsem teď plání,

květy jen vidím tam v travách se pnouti.“

„Tedy měj květiny, ty děti země,

planoucí, zářící na štíhlém stvolu!“

Usmál se anděl zticha a jemně,

rozpjal svá křídla a spustil se dolů.

Proniká Láska bohaté, chudé

hory a kraje, města, vsi stranou;

všude je ona, a květy jsou všude,

rostou a kvetou a voní a planou!