LÁSKA A POESIE.

Ty musily se potkat vždycky spolu,

bez jedné druhou nelze myslit sobě,

ty u jednoho zasedly vždy stolu,

šly hájem, tisknouce si ruce obě,

ty musily se potkat vždycky spolu.

Klín plný růží žhavých ve plápolu

si Poesie nesla v každé době,

i tenkrát, Láska když šla za ní v bolu.

„Nač máš ty růže?“ šeptla Láska v mdlobě,

„Tvé rány, sama blaha na vrcholu,

bych zahrnula jimi na tvém hrobě,

bych jimi, sestro, zastřela zrak tobě,

my musíme vždy potkati se spolu!“