Láska a politika.

„Vždyť jsme si to hnedky myslili,

že chce o lásce zas vykládati!“

Ano, ano, moji rozmilí,

uhodli jste, moji zlatí!

Vímť já sic, že jiných starostí

máte, ubožátka, plné hlavy

a že podobné vás hlouposti,

jako láska, málo baví;

vím, že jste teď samá politika,

jížto „vysoká“ se říká,

samý bulletin a telegram,

dopis, feuilleton i jiný krám –

však nechť – našinec si povzdechne,

snad tebe přec někdo poslechne!

Bych pak stejně sobě naklonila

ty, co o lásce slýchají rádi

i co politiku melou všady,

dokázati jsem si umínila,

oboje že na mou čest

jedno jest!

Jako politika, tak i láska

odvážná přečasto bývá sázka,

jižto, když se trochu pohatí,

jedna strana draze zaplatí.

Jedna jako druhá bývá

moudrá, hloupá, zjevná, skrytá,

naivní neb ostražitá,

upřímná, neb falešná i lstivá.

Jedna jako druhá šuká, shání,

plány, pletky strojí bez ustání,

nepřejíc si takřka oddechu,

by se dodělala úspěchu.

Že pak oboje týž základ má,

základ mezinárodního práva,

o tom snad se kdys i Němci zdává,

kterýž o ně jinak málo dbá.

Můžeť na základě práva toho

Eskymák milovat Afrikánku,

Irku Angličan a Polku Rus

aneb (což jest velmi mnoho!)

Černohorku Turek aneb Prus

„lantverák“ – civilní Cislajtánku!

Jako politika bláhová

jest i láska, sice „světová“,

přec však různí se dle podnebí i kraje,

v němžto vykvétá i zraje.

Jináť situace politická

evropská a jiná americká,

jinak také, pravím vám,

miluje se tu i tam.

Politika evropská ku zkáze

své se zakládá na rovnováze,

proto, jak lze vídati,

mívá časem divné „obraty“.

Láska, jež se ve všem dle ní řídí,

po rovné se váze rovněž pídí,

jíž prý nejlíp docíleno,

zváží-li se nevěstino věno.

Politiky evropské svět celý

opět na jednotlivé se státy dělí,

jichžto politika nejvíce

různí se jak vojanské jich čepice.

Ku příkladu – politika ona,

jež vše železem a krví koná,

ozbrojena po zuby

stále shání do huby,

berouc při své setby klizení

na pomoc i „boží řízení“: –

zda to není něžná ona láska,

jež se u kašen zvlášť dařívá

a jež, jsouci jednou žárliva,

milenku i soky své hned práská?

Jakož pak při také politice

anekce i rekvisice

pravšedními bývaj' zjevy,

tož i v lásce – kdož to neví?

bývá dosti takové

chásky hrubé, hladové;

znakem jejím: v botě lžíce.

Zcela jinou politiku

podle pradávného zvyku

soused Nimra pěstuje,

„rakouskou“ ji jmenuje.

Tucet krásek nutí směle,

by jej milovaly stejně vřele,

při čemž sám pak neví snad,

kterou z nich má vlastně rád?

Proto všecky „šoufkuje“ až milo,

slibuje jim ledabylo

všelijaké koncese – –

Není-liž to láska-politika,

o jakéž se žertem říká:

„Máme se sic rádi,

ale nechme se!“

Na třetím zas místě

politika moudrá, vyčkavá,

svět se prát i vadit nechává,

vědouc, že to musí skončit jistě.

Ačtě mocnou touhou plane,

aby bratry milované

vyprostila z otroctví a běd,

přece s vzorným věhlasem

nezačíná před časem,

chtíc se smáti – naposled.

Není-liž i v lásce dosti

příkladův podobné ctnosti,

jížto v pravé hodině

vítězství pak nemine?...

Ačtě politiky spůsoby

nejinak než lásky různé jsou,

přec se v obojím i osoby,

charaktery stejné naleznou.

Mámeť v říši lásky monarchy,

republikány i anarchy,

mámeť diplomaty, státníky,

parlamentní řečníky,

feudály, demokraty,

socialy, komunisty,

liberály, byrokraty,

federály, centralisty.

Stáváť v politice Petrarků

rovněž jako v lásce Bismarků;

jsou-tě v lásce Vilémové

jako v politice Romeové.

Zde i onde málo Cavourů,

za to Beustíčků však na fůru,

Mnohý potměšilý Macchiavelli

také v lásce strojí úskok smělý,

nejeden pak tu i tam

dobrodruh i zrádce znám!

A tak z všeho toho jasně plyne,

jaká v obém shoda kyne,

jaký souhlas zřejmý, ustavičný

v obou kusech znát se dává,

zvláště když se přirovnává

k lásce politika zahraniční.

Kabinety dva či dvory,

dvé to srdcí rozdílného pohlaví,

z nutnosti či z pouhé zábavy

buď se spolu bratříčkují,

přátelí a mazlíčkují,

aneb vážné vedou spory.

Přátelské-li jsou jich styky,

tuť se vyměňují zdvořilosti,

návštěvy a pozornosti,

gratulace, dárky malé

atakdále – atakdále,

jak už panské bývaj' zvyky.

Kabinetní kurýr dvorečka,

sloužící neb děvečka

obyčejně jako ďas

lítá sem a zpátky zas,

donášeje k blahé potěše

růžové a libovonné „depeše“.

Tu a tam si z demonstrace

aneb z jiné špekulace,

o něž nikdy nouze není,

oba slavní potentáti

ráčej' staveníčko dáti

všemu světu k podivení,

jenž pak souhlasí v tom puntíku,

že už je to v rychtyku.

Při takéto schůzi potentátův,

k níž se ples neb výlet družívá,

pravidelně k blahu obou státův

přátelský se svazek tužívá,

smlouvy věčné tu se zavírají,

přísahami slavně tvrdívají,

jež však přes to za kratičký čas

mohou zrušeny být zas.

Takto vypadají poměry,

dokud trvá dobrá shoda;

jiná ale začne moda,

pakliže se s jedné strany

činem slabosti neb nevěry

přátelství odzvoní hrany.

Nezřídka se totiž přiházívá,

že se ta neb ona půle

z cizí nebo z vlastní vůle

v jinou stranu pozadívá,

a tu ovšem, jak když rozkřeše,

hned je oheň na střeše!

Nejprv chladné smýšlení,

řídké styky, mlčení,

netečnost neb dětská schválnost –

pravá politická neutrálnost.

Není-li ten uzel celý

zrovna žádný „casus belli“,

tuť se dosti často stává,

že se taký lehký spor

po dobrém i vyrovnává.

Tu se ovšem v bázni boží

slavná diplomacie

uchopí své missie:

chladný rozum v to se vloží.

Někdy k výslovnému přání

ta neb ona velmoc známá

z ochoty převezme sama

smírné sporu narovnání.

Velká-li je diference,

tuť se z kruhů kmotřiček,

sousedek a tetiček

svolá velká konference,

kteráž při kávě neb čokoládě

konec učiní vší vádě.

Jinak ale věci vypadají,

mezi oběma když dvory

vážnější vypuknou spory,

jež se schylovati zdají

k úplnému svazku trhnutí –

tuť hned povážlivé napnutí

s všemi příšerami svými

rozhostí se mezi nimi,

z nichž svět pozná po čuchu,

že cos visí ve vzduchu.

Chladnost obou cirkulů

sklesne ihned pod nulu;

pozdrav, dík i úsměv, hled,

všecko studené jak led –

načež chvílí hledanou

všecky styky přestanou.

Nejhorší než vzejdou zloty,

střídají se ještě „noty“,

jichžto podrážděný ton

zní jak na poplachy zvon.

Ty-li pak svou stylisací

zhorší ještě situaci,

tuť se v jisté slavné datum

pošle ostré „ultimatum“,

na kteréž kdy naposled

přijde „divná“ odpověď,

bez prodlení od nejvyšší instance

následuje – odvolání vyslance.

V krátce na to krutý hněv

„zbrojením“ vychází v jev,

k čemuž nepřijetím návštěvy

válečné se choutky projeví.

Boj když nezbytným se takto ukáže,

obě strany, plny kuráže,

smírných rad nechtíce dbáti,

počnou proti sobě harcovati.

Boj ten krutý sic, leč nekrvavý,

při němž k srdci míří hlavně rány,

trvá – dokud obě strany

neomrzí nebo neunaví,

načež – není-li v tom ňáký výr –

následuje příměří a mír...

Jako v lásce, tak i v politice

jedna ze sporných stran zaplatí

válečné vždy útraty,

nechť dá Elsas nebo – zlaté náušnice.

Konečný pak cíl všech snah i sporů,

všech těch pletich, intrik, trampot, zlostí,

poklon, dárků, návštěv, pozorností

bývá nejužší spojení obou dvorů,

vrchol politické „chance“,

manželství to „svatá alliance“.

Proto tvrdím znova na svou čest:

láska – politika jedno jest!