LÁSKA A SMRT

Bílá paní, průsvitná,

zraku přísně ledového,

jako socha bezcitná

čeká u zápraží mého.

Kyne rukou beze slova –

voní mátou ze hřbitova.

V sad zřím rudě planoucí.

V jiřinových květů háji

vidím ženu žádoucí.

Sladce její plody zrají –

a přec kvete zlatou pletí,

láká v náruč, do objetí.

Radostně tě uvítám!

Potěšit chceš srdce skromné?

Mlčí... A já vyčítám:

Nekveteš už, nezráš pro mne!

Ač ret ledový si hnusím –

Bílé paní v ústret musím.

Nebude-li ukrutná,

pohostí snad sladkou kaší,

jako kdysi Perchta ctná,

která v starých hradech straší.

Vlídné slovo přidá taky –

jak se sluší pro žebráky...

Poutnickou pak zlomím hůl,

pod hlavu dám mošnu chudou,

abych tvrdě neusnul,

až se mi sny zdáti budou

o ztracené pídi země,

kde Bůh otců mluvil ke mně...