LÁSKA A SMRŤ.

Když poprvé, tak plni žhavé touhy,

se políbili v těsném objetí,

jich polibek byl horoucí a dlouhý

jak letní den, jenž nechce zmizeti.

Tu náhle tvář svou pozvednuli výše

a uskočili, zbledli, zděšeni:

Smrť stála blízko, povzdychla si tiše

a dívala se na ně v mlčení.

Však zmizela jim s očí v okamžiku,

a přišly zase štěstí obrazy,

jak slunce, přes něž mraky letí v šiku,

zas novou září za mžik vyrazí.

Což víc? Jen Smrť! Co mládí, lásce po ní,

jí nemá práva zavřít veřejí,

a k retu ret se znova v touze kloní,

však přec jen plaše a přec chladněji.

Však slyš, co to? Což nejsou tu tak sami?

Jak byl by stín k ním velký pad’ a leh’,

jak šel by někdo tiše... Nad hlavami

jim zavál chladný, ledovitý dech.

A po druhé pak zachvěli se – v kroku

Smrť jejich šatů tkla se bezmála

a s výčitkami v opravdovém oku

tak vážně, smutně hlavou kývala.

A přešla zas... A život, anděl bílý,

zas obrátil k nim usměvavou líc,

však neměli už odvahy a síly

se políbiti potom – nikdy víc.