Láska básníkova.

„Duhy, perly, zlato, kvítí,

známe je, ta pěkná slova!“

Nechápe dav, jak vše cítí

znova láska básníkova.

Myslí si, že s bublinkami

hraje si to staré dítě,

vzlétnou, vzplanou drahokamy,

aby splaskly okamžitě.

Myslí si: Do pampelišky

lucerničky že si dýchá,

a když pýří letí s výšky,

v dlaně k tomu tleská zticha.

Myslí si, že v mosaiku.

slov si skládá rytmy, rýmy,

v očí zážeh, v úsměv rtíků

kouzlí máj si v středu zimy.

Myslí, v mlžiny a mračna

že se snílek letem ztrácí,

duše nenasytná, lačná,

lehká při tom jak ti ptáci.

Myslí: k básníku se sníží,

kývne v souhlas: „pěkná slova!“

Neví však, že každé tíží

jak ta lebka Hamletova.