Láska bez lásky.

Ó nikdy soulad nepojil nás táhlý,

my nikdy nesešli se v drahách svých –

když v duši mé byl bolu květ jen sprahlý,

chvěl tvými rty tak rozpustilý smích.

Když krev mi zaplála vzkypělým žárem,

já líbati chtěl dlouze, divoce –

ty’s byla ledova žárlivým svárem

a v odmítání smutna hluboce.

Jen při loučení v citu jsme se shodli

a z dálky sešli se na drahách svých,

dvě dýky současně jsme v srdce vbodli,

jež byly plny hořkot otravných.

Leč písně, která v budoucnu zníť měla,

jsme oba litovali v rozchvění,

jak ti, kdož hudby ždají slova vřelá,

a struny obě prasknou – v ladění.