LÁSKA – CHIMĚRA

Tak raněná až v nejhlubší cit lidský

Zří hlava smutně do očí teď tvých.

Též skráně tvé pták sevřel chimérický

Tak krutě křídly muk svých nejhlubších.

Podlehnout musí duše, ať chce, nechce,

V tom, hnutí rozumu co zavrhlo,

Jak váza Satzuma tvé srdce lehce

Prasknutím malým v ráz se roztrhlo.

Jak marná řeka v podzemí tvůj sen

V neznámo plyne, nikým netušen,

Šum řeky slyšíš jen jak dálné hřmění.

Pohaslo světlo, které zářilo,

A stín jde v stopách toho, co již není

A co snad ani nikdy nebylo.