LÁSKA DUŠÍ.

Koberce snoubenců nám na cestu se nestrou

a družky na nás nečekají s lampičkami –

já bratr duše Tvé, Ty’s ducha mého sestrou,

a možná, celý život půjdem’ cestou sami.

A možná, celý život budem’ k sobě toužit

a v dálce budem’ obraz druha vyhlédati,

stesk neukojený nám prsa bude oužit,

stín bude s námi, jiným zář kde cestu zlatí.

Kdož ví... Však duše naše nic tu nerozdělí,

a nevyroste mezi námi zapomnění...

Vždyť liljí jsem-li, Ty Jsi její čistou bělí,

a jsem-li strunou, dřímající v ní Ty’s chvění.

Ty’s květu, jenž mi z duše roste, sladkou vůní,

Ty’s písmem, které knize mojí smysl dalo,

Ty’s obraz boží oblohy v mé duše tůni,

v níž tušení Tvé bytosti vždy na dně spalo.

My spojeni jsme byli dřív než cesty naše,

dřív nežli oka Tvého paprsek mne vzrušil,

já bez poklidu v středu žen vždy hledal plaše

Tvůj obraz, jejž jsem z mládí časů temně tušil.

S ním půjdu, ať můj život zbloudí pustinami,

koberce snoubenců ať v cestu nám se nestrou,

ať nečekají na nás družky s lampičkami –

jsemť bratr duše Tvé, Ty’s ducha mého sestrou.