LÁSKA K BLIŽNÍMU.

Maršalka d’Estrées, jejíž muž ved v poli

francouzské voje proti rvavým Prusům,

jednoho rána ze St. Sulpice přišla

vzrušena valně. Kázal abbé Riccard

svým jímavým a měkkým barytonem

– co sametový pohled očí jeho

do duší vnikal unyle a sladce –

o lásce k bližním. Rozvlněná mysl

chce honem někde vykonati cosi,

by zveselil se nějaký ten bližní –

leč – kde ho nalézt? Stojí, myslí chvíli –

ach, pravda, v ulici zde mají špitál

a ranění prý přibyli tam ondy

z poslední bitvy... Ženě maršalově

zvlášť bude slušet, návštěvou tam zajít

a potěšit ty bědné slovem vlídným.

Oh, dobrý nápad! Hledne do zrcadla –

bezvadná malba na rtech, lících, čele,

v pořádku účes, jíní pudru drží,

démanty v uších srší svoje duhy,

tak vonná, hrdá, zářící a krásná

v nosítka vstoupá... Ale v krátkém čase

zle rozhořčena domů vrátila se:

ne, lid ten hrubý, drsný, neurvalý

pro lásku k bližním není nijak zralý!

Hned prvý sál ten – zápach k zadušení

a na postelích lidé neholení

a první, k němuž medikus ji vedl,

se v lůžku ani slušně nepozvedl –

a když jí doktor, omluvit jej chtěje,

horlivě líčil, jak s tím mužem zle je,

že obě nohy jeho roztrhány,

i do rukou že dostal těžké rány,

tu odpor přemohla (ne bez nesnází)

a vlídně zeptala se: Co vám schází?

A trup ten hnusný drze oči poule

vyrazil hrubě: Ještě jedna koule!

a hlavu obrátil hned urážlivě – –

Oh, abbé Riccard může zase snivě

o lásce k bližním příště zahovořit!

Je třeba teprv bližního si stvořit,

ne nazdařbůh jít, tolik ona tvrdí,

a rozhazovat skutky milosrdí!