Láska k ilusi

Což ani nedojímá tě, žes prvý,

jejž líbala jsem třesoucím se rtem,

že poslušnost mi káže, říc’ ti krví:

já tvoje jsem –?

Tvůj zrak mi hlubinou kdys nedohlednou

a čelo tvé, to skleněný byl vrch.

Jenž v pohádce mé božský štít byls jednou,

ó, proč jsi strh

s mých očí závoj, z horských tuch mne samu

sem v pláň, kde nuda snům se vysmívá?

Teď zřím tě v písku zrad a lží a klamu,

a přec... jsem tvá.

Nuž, vem si mne a čiň, co libo je ti,

muč nebo líbej, zavrhni či spas,

nič, uspi, tvoř, a jak si hrají děti,

mne pohoď zas!

Své oči zavru pod zlobou tvých rukou

a budu snít, jak tenkrát snila jsem:

že pod štíty, kam křídla orlů tlukou,

jsem jezírkem,

že vzneseno je nedostupné témě

i nad život i nad vodu i pláň

a s vysoka že zrcadlí se ve mně

tvá světlá skráň...