Láska mateřská.

Byl hod velkonoční teplý, smavý,

skřivan jásal, pyšně bujel strom,

a lid zbožný malebnými davy

chvátal zjařen u Vircburský dóm;

v tísni lidu, skráně nachýleny,

v portal stoup’ mnich Norbert zanícený.

Za ním v davu pestrém bolnotklivý

ozval se ples tužeb důvěrných:

„Matko drahá, proslavený divy

Norbert zavítal sem, bílý mnich;

slovem víry dojista on změní

v blahý los tvé hořké utrpení!“

Na jásotu projev nenadálý

zazněl dojemně hlas bědavý:

„Oči mé, jež dříve jitrem plály,

halí temno pusté mrákavy;

ach, kéž aspoň jeden pohled zlatý

vyprosíš mi s nebe, muži svatý!“

Ohlédl se mnich. Jak réva k jedli

k junu ztepilému schýlena,

obličej svůj rozoraný, zbledlý

před ním ukláněla stařena;

ruce mela důvěřivě spjaty,

a ret děl: „Jen jeden pohled zlatý!

Před časem, kdy ještě vesna hravá

sypala mi růže do lící,

světa vděk i kouzla čarosmavá

vnímaly mé zraky zářící,

jako v blankyt v manželův zor sladký

nořil se hled ženy jaré, matky.

Chotě dobrého však nenadále

uchvátil mi lakotivý hrob;

na tu ztrátu v bídě neustálé

blaho vše mi zašlo beze stop,

až i na mých očí zákmit rosný

slepoty mrak padl hrůzonosný.

Dítěte, jež zrodila jsem bídná,

poznati mi přáno nebylo,

oka mateřího záře vlídná

nesměla ho stříci přemilo;

matkou neznán, rostl hoch, až v krátce

vyvinul se v bujarého mládce.

Jedinou on podporou mi v stáří,

útěchou a zdrojem života,

matce věnován pot jeho tváří,

odříkání, péče, lopota;

ale já – ten bol jen matka cítí –

nesmím podoby té drahé zříti.

Ulituj se, divotvorče velký,

vymodli mi vidu sladký dar,

ať již oko matky trpitelky

v synovu tvář jemný tryskne žár

a mu tajnou, tklivou zjeví řečí,

jak se všecka miláčkovi vděčí.

Kristus, jehož chleba ve způsobě

přítomnosť i lásku žádoucí

proti bludu Antverpského zlobě

obhájil tvůj zápal převroucí,

jistě mocnou na přímluvu tvoji

zakalené zraky moje zhojí!“

Na to mnich: „Až o mši přijmu Pána,

přistup doufanlivě k oltáři;

snad ti bude milosť Boží přána,

oči tvé dar vidu ozáří!“ –

Zvědavého lidu tísní valnou

do chrámu syn uved’ matku žalnou.

Když byl vroucně Norbert při oltáři

pokochal se v chlebě nebeském,

k lidu vlídnou obrátil se tváří,

zrak mu nebes háral odleskem;

stařeně dlaň vloživ na skráň sivou,

prosbu k nebi vyslal úpěnlivou:

„Kriste, pro své divné z mrtvých vstání,

blaživý ten zázrak zázraků,

který člověka dnes k nebes báni

vznáší od pozemských útlaků,

nevidomé zraky ženy bědné

vlídně temnoty zbav neprohledné!“

Děl a na stařeně utkvěl zorem,

a kol zvědavostí trne lid;

ale darmo, v jejím oku chorém

nezableskl vidu čárný svit.

Norbert u naději nezmožený

poznovu se ujal slepé ženy:

„Když ne pro své z hrobu vstání plesné,

tedy pro pěti ran prameny,

smrť, jíž peklo udoláno běsné,

světu vydobyt ráj ztracený,

zkalený zrak ženy utýrané

obdař vidu světlem, Kriste Pane!“

Děl a na stařeně utkvěl zorem,

a kol zvědavostí trne lid;

ale darmo, v jejím oku chorém

nezableskl vidu čárný svit.

Norbert u naději nezmožený

po třetí se ujal slepé ženy.

Vida, kterak duši vlahou rosy

důvěra jí skrápí dětinná,

slyše, jak jen roztoužena prosí

o jediný pohled na syna,

všecek tuchou neklamnou se vzrušil,

a hlas jeho v brány nebes bušil:

„Kriste, pomni, že ti matka drahá

v moří stálých trampot, obtíží

byla vřídlem útěchy a blaha

od betlémských jeslí ku kříži,

srdce její pro tebe jen plálo,

oko něhou nejsladší tě hřálo.

Pro tvé Matky lásku, jež ti sela

na trnité cesty měkký květ,

než i pro lásku, jež dnes tu želá

něžný na zrozence o pohled,

buďte kalné zraky této ženy

milosti tvé kynem osvětleny!“

Děl a dechl v oči starušiny.

Jako v mraky jemný luny svit

ponenáhlu v očí zákal stinný

zornice lesk vítězivý kmit;

vzkřikl dav, a matka, blahem zpilá,

v synův obličej zor pohřížila.

Mnich pak, v duši blahořeče Pánu,

vážně lidu žasnoucímu děl:

„Marno-li již tlouci v rajskou bránu,

by Pán milostí zdroj otevřel,

tehdy k darům nebes vrchovatým

mateřská jen láska klíčem zlatým!“