Láska naše.

Víš, jak se mi naše láska,

naše divná láska býti zdála,

pokud v našich srdcí středu

jako růže zasazená stála?

Jako noc, v níž časem zableskne se,

orel jak, jenž v křídle ránu nese,

velebné jak moře, které bouři skrývá,

jako proud, jenž tajně kyprou zem podrývá,

a já cítě bolest, jež mne v náruč pojmout chtěla,

mužně jsem se vyrval, nechť i duše má se chvěla.

Proč bych živil ten svůj smutek

vlastní krví, sílou svěží,

která z nitra srdce mého

marně žhavým proudem běží;

kdo nemožné co přeje si a žádá,

ten vlastní rozum k nohoum si pokládá,

aby patou hlupce vlastní cit zašlapal,

ten se marně blahobytu svého chápal;

kdo však po kalichu žití mocnou rukou sáhnul,

ten byl v činu pevným – ten žil, ten po žití práhnul.