LÁSKA TIZIANOVA.

Oblakovém na voze k Vám se blíží

s darů svojích hojností božská paní,

sladká z Cypru vládkyně, krotitelka

srdcí i duší.

Pár ji táhne holoubků bílých, něžných,

paní síly nezdolné, co jí v cestu

z mráčků sypou zástupy amoretů

lijavce růží.

S hudbou jede souzvuku něhy, plesu,

smrtelníků poslední kotva zářná,

úsměv sladký v života černé stíny

do vichřic hází.

Tak ji mohl viděti ve snu krásy

renaissance nejeden starý mistr:

Botticelli, na „Příchod jara“, mysle,

Raphael snivý,

božský kmet však, Tizian, ze všech nejlíp,

neb on pronik’ podstatu její, v dvojí

když ji viděl postavě u fontanu,

zemskou i božskou.

Snivá první, smyslně sladká druhá,

obě pouze spojené mohou dáti

celou rozkoš; božská by snadno v prachu

étherná křídla

usmýkala sobě. Pozemská sama

vážné duší povzlety nestihla by,

otrokyní hmoty jsouc, v svazku teprv

věčny jsou obě.

Kéž ty obě, spolu jen vítězící,

stojí při Vás v života křižovatce,

plnou rukou sypouce všecko kvítí

lásky vám v duše!

Ó, pak hravě splní se, u fontanu

co snil božský Tizian: zemská s božskou

ve Vás vzplanou souzvukem pravé lásky

zítra i vždycky.