LÁSKA V BĚLOSTI POUPAT.

V pozdním jaře kdys, když v hlavu začla stoupat

sladká závrať lásky, s nebe modrých pláten

světlo crčelo na puky prvých poupat,

já se sebe ptal: „Jež přišla’s, kdo jsi?“ zmaten.

Třešně kvetly už a nekonečné bělo,

nekonečná vůně jemně táhla vzduchem,

světlo, světlo, světlo v bělost tu se střelo,

všecko jásalo a plálo jara vzruchem.

Já se sebe ptal: „Jež přišla’s, kdo jsi?“ Prudce

lokty bílými mne objala’s, já koupat

zřel tvůj bílý šat se ve světle, já ruce

zmaten jsem ti chyt’, já zatoužil se vloupat

do tvých bílých snů, je rozvlnit až k muce

a v tvém srdci spát pod puky prvých poupat...