LÁSKA V SENNÍKU.

Byl senník u stodol, kde tenkrát voněl bez.

Den zhasl. Večerní tma. Ticho. Pes jen štěkal

Já viděl skulinou, jak zvolna tměl se les,

a v seně vonícím jsem tiše ležel, čekal.

Neb ona přišla vždy, vysoká, hubená,

jež u nás sloužila. A jak mě na klín vzala,

já sukní lehounkou jsem cítil kolena –

mně bylo osm let – a hubičku mi dala.

A řekla: „Bože můj, to anděl z nebe tak,

jak vy teď, vypadá!“ a líbala mě dlouze.

Ty chvíle podivné! Já musil mhouřit zrak,

já dosud nechápal, já dítětem byl pouze!

A jak mě přitiskla ku prsoum vlnícím,

já chvěl se rozkoší... ach, to byl pocit nový,

a že mě opíjel, po letech ještě vím...

ve tváři lehtal mě vlas její šafránový.

Pak vždycky odešla. Já v senníku zbyl sám.

Tma z koutů rozlezla se po seně, a rovně

ve stěně skulinou mdlé světlo spadlo tam...

A smutno bylo mi, ach, smutno! nevýslovně!