Láska.

Hned rychle jak se z rána

Den poukazuje,

A noc ze tmy setkaná

Sluncy ustupuje,

Láska oheň v mém srdcy

Pilně podpaluje,

By hořel dnem y nocý,

O to usyluje;

Abych chtěla zbouřiti

Snad věcy ze všech stran,

Nedá se uhasyti,

Chce sám být v srdcy pán.

Nedá odpočinutí,

Nedá tiché chvíle,

Tak mne k té válce nutí,

Tak k té půtce míle.

Není to okamžení,

Není ta hodina,

V nižby toho pálení

Přestala čtvrtina.

Již y u prostřed kostí

Cýtím to pálení,

Bych chtěla řícy dosti,

Nic to platno není.

Již mi ustává sýla,

Již mocy klesají,

Ach ulev lásko milá,

Ať ještě trvají!

Když se pak nachýlený

Den blíží k skonání,

A slunce unavený

Jde k odpočívání,

Můj předc oheň nehasne,

Hoří každou chvíli,

Ržkouc být mé srdce šťastné,

Když se plamen sýlí.

Aspoň na malou chvíli

Ustup od přísnosti!

A nabudeš zas sýly,

Y mé zmocníš kosti.

Však y ten vítr prudký,

Ač dost vztekle bouří,

Popouští ty své luky,

A ne vždycky kouří.

Co můž být vzteklejšího

Nad moře zbouřené?

Což najít hroznějšího,

Když jest skormoucené?

A však y tu svou vzteklost,

Y to své zbouření

Někdy proměnuje v tichost,

A jest v utíšení.

Proč pak láska na chvílku

Nemá mít pokoje?

A svírat tak milenku,

Činíc hrozné boje.

Srdce od té horkosti

Zapálené bije,

V tom ohni té milosti

Sám osobný žije.

Ten plamen, jejž já míním,

Jest jmeno Meliše,

To trápí pronikáním

Mocnosti mé duše.

Ach! kdy se pak promění

Ta má těžká žalost?

A přijde potěšení

Aspoň pro mou stálost?

Kýž se zas mému srdcy

Meliši ukážeš!

Kdy mne svou milovnicy

K sobě láskou svážeš?