LÁSKA.

Jen jednou, jedenkrát možno mít kohosi rád,

být chtěl by’s otrokem, aby ti okem svým vlád’,

v bezmeznu oddání duše své rozvitý květ

podat mu bezelstně, ať si jej roztrhá hned –

ve prachu zdeptaný, nad krále šťastným se jmít,

kam prstem pokynul, bez hlesu, poslušně jít,

propastí nevidět, přes proudy, přes trní vpřed,

vzrušený, vznícený, do dálky upřený hled –

jen jednou jedenkrát životem takto lze jít,

v číši-li bolehlav, nápoj ten bez hlesu pít,

myrrha-Ii v číši té, jak nektar k ústům ji vznést,

úplná oddanost, fata duch, toť láska jest!

Nikdo v ní neselže, byť uměl jakkoliv lhát,

jeden je přízvuk jen, žár ohně ve slůvku „rád“,

praskání požárů, skučení vichřic je všech

v tom slůvku jediném, jeden v něm šumící vzdech,

jen jednou, jedenkrát hluboce možno tak vzplát,

ráj vidět před sebou, za visi reálno dát,

myslit, že neztratil’s, naděje pak-li ti vlá:

v sad vejít... Co na tom, cesta že daleká, zlá!

Ať hloží rozšlehá obličej, kůži ať rve,

cosi tě pohání dál a dál, v bezmezno zve –

pak se zrak rozšíří, vzplane a v kostech je třas:

mlčení pralesů zšeřelých obklopí nás!