LÁSKA

A vždycky jen láska to byla a láska,

k níž ona v zášeří krbu se znala.

Na prahu člověk stál, srdce se třáslo:

Nelhala dneska? Či lhala?

Však v zrcadla odraz i trpké sny vklouzly,

a v pohyb paže leh’ útočný strach.

Dveře jsem zavřel. Snad jsem se usmál.

Smysly jdou v temnotách...

Diskretní světýlko korálků temných

prokmitá záplavou spuštěných vlasů.

– Světýlko, zahřej mi dušičku dneska,

čekala nějakou spásu...

Nevím, co bylo to: srdce se třáslo.

A nevím, co bylo to: bouřil se cit.

Něčeho v životě bylo mi málo –

a mnoho, co nemělo být...